Za svítání vylejzáme z rákosí vedle dálnice. Strašlivě omláceným žigulem se dostáváme s ranní směnou do kolchozu v Gök Depe, abychom se doptali na světoznámou stáj Achaltekinských koní. Cílem je seznámit se s chovateli a strávit jeden den s místními stájníky běžnou denní činností. Osud tomu ale chce jinak. Na dvorku natírají ohradu dva namakaní osmahlí Kazaši, jak vysekaní z učebnice fitness pro puberťáky. Z umorousaného trička se jim derou snědé šlachovité bicáky. 100% protein, 0% tuku. Radost pohledět. Když nás uvidí, začnou hulákat. Z betonové jurty se vybelhá starý, kulhavý pán o hůlce a začne úsečně rozdělovat práci pro stájníky.
*
„Čaj připravte, hůlku mi nachystejte, plášť podat! Stůl utřít. Prostřít. Koně dovnitř! Dvorek uklidit.“ Marně se snažíme vysvětlovat, že jsme si přišli jen pokecat. Jen se seznámit, že to není potřeba. Možná se pán chce jenom předvést jako skvělý hostitel a nabídnout nám skvělý čaj. Jenže ne. Debata vázne. Půl hodiny ticha, zatímco je nám zakázáno bloumat okolo. Já jsem, jako žena, ignorována téměř dokonale (každou otázku musím opakovat několikrát a při zvyšující se hlasitosti dotazu se občas dočkám i úsečné odpovědi) a kámoš je ignorován pouze napůl.
**
Vybíhá první kůň na štajgru ze stáje. Ale my žádnou přehlídku nechtěli! „Vyfoťte si ho, tohle je plemenný hřebec z roku 2015, běžte blíž, copak se ho bojíte, udělejte si selfie! Oblečte si tady tradiční obleček, vyfoťte se! Kde to máte, dejte to sem. Vyfotím vás! Nebojte se ho!“ Přes vehementní protesty jsou nám předvedeni čtyři koně na dvorku, kámoš je donucen k třem fotografiím, já ani k jedné. Ostuda se nefotí. Po hodině vzájemného mučení odchází poslední kůň. Následuje trapné ticho u stolu.
***
„Tak… my už… asi půjdem“ povzdechnu si a vzdávám dnešní celodenní program a pravý důvod celé mojí návštěvy Turkmenistánu – váhavě, ale nevyhnutelně. Je vidět, že tu nejsme vítaní, pán chce jít zcela jasně co nejdřív do prdele. Kámoš taky. Moje schopnost zvládat vysoký level trapnosti situace (…vím, konkrétních případů je mnoho…) mě občas drží na místě i tehdy, kdy se všichni okolo chtějí hanbou propadnout. Tentokrát se ovšem zvedám taky. Loučíme se přiložením pravé ruky na srdce a těšíme se za roh na tajný cígo. Aby ho policajti neviděli. „A co platit? Je potřeba nám to zaplatit!“ zvedá se pán prudce o hůlku. Poslední kapka hořkosti nezůstane neprolita. Se slovy „byla přece přehlídka!“ si pán řekne o neuveřitelných dvě – stě – dolarů. Vzpomenu si na situaci, kdy jsem vyjednávala s místní cestovkou o týdenní vyjíždce na koni a v předběžném propočtu si naúčtovali skvělých padesát tisíc korun na den. Na tyhle nabídky nemá smysl ani reagovat. Loučíme se a odcházíme, pán přehodnocuje poměrně jednoduše sumu na dvě stě manatů. To je přesně tolik, kolik nám aktuálně zbylo, je sedm ráno a ještě jsme nesnídali, tudíž je to částka taktéž neúnosná. Ukecáváme to na sto manatů, vzájemně si oddychneme, že už se nikdy neuvidíme a sto manatů si necháváme. To je tak na jeden oběd a klobásu. Nejvyšší čas konečně si vybrat svýho dýlera.
****
Snídani jsme oslavili nejlevnějším lagmanem v nádražním pajzlu. Za osm manatů vás čeká plná miska rozvařených makarónů s paprikou, rajčaty, mrkví, petrželí a hovězím masem zalitá až po vrchol vývarem. Chutná to lépe, než to vypadá. Za jedenáct korun dost v pořádku – naše zažívání tento názor bohužel nesdílí. Mezi urputným hledáním záchodů nás dohání vyčerpání z předchozích dní. Stopování dalšího auta je přerušeno hodinovou pauzou na pláč. Hodinu ne! Utíká nám čas!
*****
Doprostřed Ašhabadu nás hodí dva kazašští turisti. Plán je jednoduchý: zbývá nám přesně osmdesát dva manatů na jídlo, potřeba někde vyměnit se stává akutní. V mramorovém Ašhabatu plném papalášů se vekslák hledá těžko. Vcházím náhodně do obchodů a nenápadně tu a tam nahazuji nevinným lidem udici zločinu.
„Jé, zmrzlina, tu bych si koupila. Tak já si vezmu jednu zmrzlinu. A jedno pivo. Ajaj, ale zrovna mi právě teď došly manaty, taková smůla!“ Tak to prý zmrzlina nebude. No nic. Další prosím.
„Dobrý den, nevíte náhodou kde je tady bankomat? Mám pouze dolary.“ Bankomat je na náměstí. Aha, no nic, děkuji. Jsem špatnej vekslák.
„Dobrý den, nemůžu u vás náhodou nakoupit za dolary?“ Nemůžu. Tohle mi fakt nejde.
******
Nejlepší bude si toho veksla prostě stopnout. Další hodinu strávíme stopováním a odmítáním všech aut. Paní s rodinou je moc slušná, kravaťák moc uhlazenej, rabótnici mluví moc dobře anglicky. Pamnitě, tajní můžou být všude! Nakonec se rozhodnu pro tři uzbecké pány, kteří jedou přímo až na hraniční přechod. Jenže atmosféra v autě je divná. Po klasickém nahození „…docházejí nám manaty, nevíte jestli je po cestě banka, kde by se dalo vyměnit?“ nenastane vůbec žádná reakce. Vystupujeme tedy zklamaně z auta v náhodném městě po cestě. Jmenuje se Tejen.
********
V záchvatu zklamání ovšem zastavujeme PŘED městem místo ZA městem. Obvykle by to nebyl zas tak velký problém, člověk si těch pár kiláků dojde, ovšem Tejen je město industriální. Plné ropných fabrik v poušti okolo. Je zrovna pravé poledne. Je v něm čerstvě položený asfalt. Je padesát dva stupňů. Máme pohorky. A dohání mě ranní lagman. Při výstupu z auta nás málem porazí silný vítr jako z horkovzdušné trouby. Následně se na boty nalepí rozteklý asfalt. Moje pohorky české značky drží, kámošovy italský začnou smrdět spálenou gumou. Tekoucím asfaltem se proťapkám na krajnici. Při následném pokusu o toaletu za keřem vedle silnice zapadnu do vyschlého ropného jezírka až po koleno. Oh my, impregnace level Dubaj. To by se z toho člověk posral.
*********
Starý pán s manželkou v babičkovském šátku jak bábuška z Vranovic jedou rozklechtanou dodávkou do kolchozu. Za komunistů bylo líp, teď skoro všechny kolchozy zrušili. Zvou nás na čaj, peníze ovšem nevymění, vůbec neví, co dělat s něčím jako cizí měna. Za vodu, sucharíky a limonádu utratíme poslední manaty. Ani na to pivo nezbejvá.
**********
Další auto přijde jako světlo na konci hladového (a hlavně žíznivého!) tunelu. „Jedu za bráchou do Mary, kam vy? Je tady strašná krize, až něco vydělám, zmizím do Turecka. Spousta lidí emigrovalo. Dva miliony lidí z pěti milionů. Vozíme teďka s bráchou gruz, vyděláme a mizíme taky. Tady se žít nedá. A co vy?“ No… My jedeme do Mary a z Mary nočním vlakem do Turkmenbashi. Máme víza jen na pět dní, tak ho musíme stihnout. A máme problém… nemáme ani floka, natož na vlak. Pán se chvíli zamyslí a podrbe se na světle růžové počínající pleši. Vypadá spíš jako čistokrevný Voloďa, než jako Turkmen. „Á, kolik že chcete vyměnit?“ ptá se po chvíli váhavě. Padesát dolarů. „No tak to ne. Mám jednoho kámoše, tomu zavoláte, on přijede… ale pod sto dolarů von nejezdí.“ Jsme ve stejně zoufalé situaci jako předtím. Po chvilce mlčení se Voloďa nadechne. Ještě jsme s ním neskončili. „V Mary je prej tržnice, která je pro obchodníky s dolary. Kousek od nádraží.“ Naše dobrodružství jak z italský gangsterky může začít.
***********
„Tak tady to je“ komentuje Voloďa situaci, zatímco parkuje v prostorné liduprázdné ulici. Její vjezd hlídá dopravní policista, který řídí provoz na hlavní silnici. Je to jednosměrka a na jejím průčelí ční mramorová budova úřadu. Po obou krajích parkuje okolo dvaceti vozidel, my zaparkujeme jako poslední auto čelem k úřední budově.
************
Sotva Voloďa vypne motor, otevřou se dveře protějšího auta a poďobaný, asi dvacetiletý Rus menší postavy se vydá směrem k nám. Nakoukne líně do řidičova okýnka. „Co chcete“ zeptá se unuděně. „Tady děcka chtěly vyměnit čtyřicet“ naklání se Voloďa k okýnku. „Tak jo. Za osmnáct“ zní odpověď a uhrovitý rusák pomalým krokem zase odchází.
*************
V autě se ozve klapnutí autozámku, jak Voloďa zamyká paranoidně dveře auta zevnitř. „Máte to přesně?? Nachystejte si to!“ Žmoulám dvě dvacetidolarovky srolovaný v dlani. Policista kousek za autem dál vesele řídí dopravu. Je cítit, jak Voloďova nervozita roste. Čas ubíhá. Neděje se vůbec nic.
**************
Otevřou se dveře protějšího auta a rusák se vydá opět k nám. Auto obejde zezadu a gestikuluje, ať mu otevřeme dveře. Nasedne na místo spolujezdce a Voloďa zase okamžitě zacvakne doorlock. Jak v mafiánským filmu. „Máte to?“ otáčí se na nás řidič a ukazuje na rusáka. „Dejte mu to.“ Podávám umorousané dolarovky. Rusák si je ani neprohlídne a podává hodně tlustý štos červených bankovek spojených gumičkou. Chystá se vystupovat, Voloďa ho však zarazí. „Přepočítám si to.“ Odgumičkuje celý štos a začne je přeskládávat na koleno. „Jedna, dvě, tři, čtyři…šedesát sedm, šedesát osm, šedesát devět, sedmdesát, sedmdesát jedna.“ dopočítá se do konce. „Jedna chybí.“ pronese fatalisticky. Rusák se obhajuje a počítá znovu, tentokrát si už méně úhledný balíček přeskládává pro změnu na svoje koleno. Sedmdesát jedna červených desetimanatovek se mění na kupu papírků poházených bez ladu a skladu na sebe. „Sedmdesát jedna“ rusák vytahuje z kapsy chybějící bankovku „sedmdesát dva.“ Voloďa přebírá poházenou kupu a předává nám ji dozadu. „Přepočítejte si to.“ Policista vzadu stále vesele řídí dopravu. Zajímalo by mě, kolik těch červených štosíků denně úplnou náhodou najde ve svém vlastním autě za svoji dokonalou krátkozrakost.
***************
Začneme přepočítávat nevzhlednou hromadu bankovek a skončíme někde u čísla šedesát devět. Matika nikdy nebyla mojí silnou stránkou. Prcat ježky. „V pořádku!“ Deklamuju.
****************
S úlevou se odklapnou zámky u dveří a rusák vystupuje. Voloďa okamžitě startuje motor a prudce vyjíždí obloukem na hlavní silnici, kola chytají lehký smyk, vesele zahvízdají a v průběhu otočky ještě Voloďa zamyká zevnitř dveře… nenápadnější odjezd kolem policisty zvolit nemohl. Ujíždíme jako hodně hysterický vrah z amerického filmu od místa činu. Policista dál stoicky řídí svou dopravu.
*****************
Nejhnusnejsi hajzly ever. Představ si malej vesnickej kulturák s jedním vchodem, jen místo lístků na divadlo prodává u stolečku u vchodu hajzlbába v červeném květovaném šátku toaleťák. Uvnitř jsou místo koridorů dva průchody podle pohlaví. Místo sedaček jsou děravé náznaky dřevotřísky mezi podlouhlými dírami vysekanými v kachličkách. Žádné dveře. Okolo jsou sračky všech barev. Místo diváků švábi všech barev, velikostí i tvarů. Když si dřepnete nad díru, zaručeně se jich na vás pár desítek přijde mrknout. Nový zboží přivezli! Občas se přijde mrknout i kdokoli zvenku. No stress, ŽAVES.
******************
Venku je 45 stupňů a pomalu se stmívá. Žrádelnu na bazaru obsluhuje paní a její čtyři dcery – nejstarší je nejhezčí. Za přinášenými záplavami teplých masových buchet vlají pestrobarevné šátky a sukně. Klimatizace v malé jídelní místnůstce zuřivě supí na čísle šestnáct stupňů. Ženy vedle v čtyřiceti pěti stupních válejí těsto na místní kynuté buchtičky s mletým masem.
******************
U hajzlbáby se srocují lidi z místní hospody a mají okolo stolku živý debatní kroužek. „A vy jste odkud?“ Z Česka. Smrad ze záchodů znemožňuje další konverzaci. Nu ladna, da svidania. Ožralej týpek dávivě zvrací před hajzly. Záplavy zvratků dopadajících do jemného písku víří prach ve světle protijedoucích aut. Lidé se opilecky potácí tmou. Auta troubí a brzdí v zoufalé snaze ožralých řidičů vyhnout se ožralým chodcům. Kouří se všude na ulici, jakoby tady žádný celostátní zákaz kouření neexistoval. Kouří se před policajty, chlastá se před policajty, kouří a chlastají tu i policajti. Ještě čtyři hodiny do odjezdu vlaku.
