Yunus. Naleštěné mokasíny z hrubě opracované černé kůže, černé společenské kalhoty s koženým páskem, pruhovaná neformální košile, zlaté hodinky, hladce oholen, úhledně ostříhán, z náprsní kapsy kouká zářivě zelený pas. Turkmenský pas. Stojí odevzdaně u vstupního okénka brány přístavu.
„Jedete do Turkmenistánu?“ ptám se nadšeně. „Dneska nic nejede.“ odvětí odevzdaně. Úředníci u okénka trvají na tom, že máme odejít a zavolat zítra. Yunus se přesune do stínu. Je 48 stupňů a vzduch se tetelí nad dálnicí vedoucí do rozpadlého postsovětského města, odkud se vypravovali vlakem vojáci na frontu s Hitlerem během druhé světové. Opuštěná kasárna ční nad pustinou a rezavé vlaky trpělivě čekají na své koleji na přirozený rozklad. Yunus škrtá již podvacáté zapalovačem. Půjčuji mu svůj. „Zítra mi končí vízum. Pak bude deportace.“ vypadá smutně. Ukazuje mi na fotkách své děti, psy.. „A jaký je život v Turkmenistánu?“ „No, normální.“ Nic nemůže být blíž i dál pravdě zároveň. Další kolo telefonátů. „Dneska loď jede, ale místa nejsou.“ dozvídám se opět z telefonátu s prodejnou jízdenek. Už se známe, oslovujeme se křestním jako starý kámoši. Voláme si každou druhou hodinu. No, prej možná místa budou. Za hodinu, za dvě. Dostáváme se z kachliček před bránou přístavu do klimatizované čekárny uvnitř areálu. Obehnané plotem. Zavřené na petlici. Ajajaj, to je teda výhra!
*
Čekárna je přeplněná lidmi. Někteří čekají na lístky již třetí den. Pluje to jen na dvě místa: do Kazachstánu a do Turkmenistánu. V prostoru pro matky s dětmi kojí paní novorozence. Většina lidí spí vleže na židlích. Vycházet za plot je zakázáno pod pokutou 700 dolarů. Krom toho, že stejně není kudy vyjít. V kuchyňce je voda a čaj. Čeká nás viditelně konečně pár odpočinkových dnů.
**
„Ahoj, tady Lucka. Tak co?“ další, asi šesté telefonické kolečko. „Kolik vás je, dva? Mám je tu pro vás, přijďte na pokladnu.“ Vytřeštím oči překvapením a s klepajícím rukama oznamuju novinku kámošovi. Oklikou. Česky. Předběhli jsme asi třicet čekajících, tak aby se tam někdo nestavil dřív. Jako když uděláš zkoušku u toho debilního profesora, co každýho spolužáka vyhodí, jako jediná s monstrózním tahákem na dvě A4. Ještě skočit pro Yunuse. Sere na záchodě. „Yuri? Yuri!“ hulákám na pánských záchodech. „Jdeme, pojďte s náma.“ Jenže ochranka na bráně zasahuje once again. Yunuse zadrží jak fanynku přebíhající s plyšákem z koridoru B do koridoru A na koncertě Kelly Family pro svoji životní šanci a vrací ho zpátky. „Končí mi zítra vízum! Deportace! Deportace!“ křičí hystericky. Beru si na něj číslo s tím, ať se nebojí, že mu taky koupíme lístek.
***
Koupě lístků pro Yunuse byla neřešitelným úkolem. Pán na prodejně jízdenek odmítavě vrtí hlavou. „Nělzja, nělzja, nělzja.“ „Ale oni ho deportují! Dáme mu svoje!“ S kamenným výrazem jen pronese další „nělzja“. Nechápu, proč máme tuhle protekci. Jen kvůli tomu, že volám milým hlasem každé dvě hodiny? Připadám si provinile. Ukáže se to ale už po návratu do čekárny. Naše loď nejede dnes dopoledne. Jede až zítra večer. Běžná loď pluje sedm hodin. Naše pluje krásných TŘICET PĚT hodin. Jiná loď nejede. Ber nebo nech bejt.
****
Je to loď Amir Azimrov z roku 1984. Kdysi to bývala moderní superrychlá loď pro vojenské náklady. Dnes má rezavou střechu s opadávajícími kusy vybledlého nátěru křupajícíma pod nohama – pohyb po lodi zní jako chůze po solených brambůrkách. Její ségra se před třemi lety potopila a zemřelo 76 lidí na palubě, zachránili jich pouze devět.
*****
Ber, není z čeho vybírat. Zato vychází zcela nejlépe v přepočtu na peníze a čas strávený na lodi. Za krásných 55 dolarů se projedete od dvaceti do třiceti hodin. Moderní Turkmenské lodě Berkarar a Bahtiyar stojí pro Turkmeny taky 55 dolarů, ale pro turisty a Ázerbájdžánce stojí závratných 150 dolarů. Z toho vyplývá podivné přeskakování prodejů lístků podle národnosti. Prostou matematikou se můžeme u Ázerbajdžánských lodních veteránů dostat k sumě 1,5 dolarů za hodinu plavby, zatímco u Turkmenské lodi vychází hodina plavby na závratných 21,4 dolarů. A to se, Horste, vyplatí. Navíc to máte i se saunou v kajutě zdarma a v případě noční bouřky i s adrenalinovým zážitkem bez příplatku. Zažili jsme oboje, doporučujeme.
******
K tranzitnímu vízu do Turkmenistánu potřebujete předem schválenou žádost od ambasády, vytištěný zvací dopis od ambasády ve formátu A4 a potvrzení o zaplacení poplatku. Nemáme ani jedno. Tedy, o víza jsme předem žádali a předem je dostali, ale pouze ve formě číselného kódu. Od května mají některé ambasády nový elektronický systém. Bohužel ne všechny. Ázerbájdžánští pohraniční celníci tím stráví třicet minut telefonátů na všechny strany. „Nu, davajtě, já vás tedy pustím, ale tohle jsem ještě neviděl, je to na vaše riziko, AŽ VÁS TURKMENI DEPORTUJÍ ZPÁTKY, TAK MI SEM NECHOĎTE SI STĚŽOVAT!“
*******
Víte co, nikdy jsem za celý život nepoužila slovo deport. Ani jsem nikoho neslyšela, že by ho použil naživo v konverzaci. Je to jedno z těch zapomenutých slov ve slovníku, na které se již století práší. Tohle jsou slova pro kriminálníky, ne pro normální slušný lidi. No, a v Turkmenistánu se používá denně. Používá ho automechanik stejně jako paní se třemi dětmi. Deport je jedním z hlavních strašáků pro všechny lidi v zemi. Pro všechny v zemi. I pro vás v zemi. Všichni jsou neustále, alespoň verbálně, jednou nohou v deportu.
********
Taky jsem začala páchat kriminální činy. Opět to není nic až tak neobvyklého – stačí vám na to jít si vyměnit peníze anebo si zapálit cígo. Obojí je totiž zakázaný. Ale dělají to naprosto všichni. Původně zakázali i vycházení na ulici po deváté hodině, ale následně ho pro neudržitelnost zrušili. Možná. Možná vlastně ještě platí, ale nikdo jej nedodržuje. Stejně jako hromadu dalších oficiálních zákazů a příkazů. Nedodržují je totiž ani ti, kteří by je měli vymáhat – takže je logicky na ostatních ani nevymáhají. Policajt s cígem v hubě vám pokutu za kouření nedá. Sere ho ten zákaz stejně jako vás, na rozdíl od vás si musí cigarety kupovat načerno a za draho.
*********
Oblíbenou nedělní činností je totiž zakoupení kusovky (pro méně znalé: jde o jeden kus cigarety) a její přinesení do rodiny k večernímu posezení, kde se slavnostně zapálí a společně vykouří. Jedna. Za týden. Obchod s právě dovezenými cigaretami se pozná jednoduše: je u něj fronta dlouhá několik stovek metrů a nikdo vám neřekne, na co ve frontě čekají. Cíga se pašují snad ze všech okolních zemí a jejich hodnota vzrůstá překročením hranic téměř padesátinásobně: v Ázerbájdžánu vyjde krabička cca na 14 korun, v Turkmenistánu kusovka cca na 30 korun. To máme 20 krát 30 je 600, děleno 14 je: 42 a něco. Připomíná to starou příhodu, kdy těsně po rozpadu sovětského svazu v devadesátkách neměli Turkmeni ještě natisklé žádné bankovky, neměli tudíž jakýkoli způsob, jak převézt ze země hotovost. Rozhodli se však, že věnují britské vládě jednoho z jejich nejlepších plemenných koní. Koně bylo potřeba převézt vlakem přes Moskvu do Londýna a místo peněz se ve stejném vlaku vezla oficiální Turkmenská delegátka a s ní několik vagónů velkých sladkých Turkmenských melounů. V melounech platili následně všechny vzniklé výlohy této podivné delegace – jízda vlaku do Londýna trvala kvůli karanténě a celním předpisům přes měsíc. No, a hádejte jak kůň dopadl. Byl natolik temperamentní, že ho pro nezvladatelnost vyhodili z jízdy královské stráže a odveleli kamsi na regionální dostihy na britský venkov.
*********
Každopádně, cigarety (po zemi jsou povoleny dvě krabičky) jsou jednoduchou věcí, kterou lze za nula nula nic přivézt a následně s vysokou hodnotou věnovat. Tím se ovšem opět dopouštíte kriminálního činu: je zakázáno darovat tabákové výrobky. Jenže kriminálníci jsme všichni. Lidé nám nabízí svoje pašovaná cíga v autě, my jim nazpátek ty naše dovezená. Jak by řekl každý správný etnograf v osmdesátkách, není lepší instantní sounáležitosti, než společné porušování nesmyslných nařízení s místními lidmi. A není rychlejší zařazení „bílýhoturisty“ do škatulky „takymístní“ než podílení se na všeobecné, ne zcela legální, zvyklosti.
**********
Yunus se své deportace nedočkal, společnými silami celé čekárny jsme jej odvezli na hranice s Gruzií a Aýna, urostlá paní vzezření něco mezi černošskou zpěvačkou gospelu a blonďatou barokní operní pěvkyní, mu přes dceru zařídila do pár dní nová Ázerbádžánská víza. Odevzdaně za sebou táhne svůj kufr do přijíždějícího taxíku tři hodiny před zavřením hraničního přechodu.
***********
Na lodi potkáváme španělské videobloggery, kteří projíždí podobnou trasu na motorce. Prý udělali super obchod. Kamioňák, který si podle tetování a výrazu tváře mnoho let odseděl za minimálně střední zločiny za nimi přišel a vyměnil s nimi padesát doláčů za poloviční kurz. Aby to nebylo jen tak jednoduché, existují staré manaty a nové manaty. Lidé počítají ve starých, ale bankovky jsou v nových. Kurz je někde okolo pěti milionů starých manatů na jeden nový manat: takže když vám na kalkulačce napočítají 200, znamená to 200 000 000 starých manatů a máte tedy zaplatit něco okolo hodnoty 40 na bankovkách nových manatů. Easy as fuck. Vlastně měli ještě štěstí, poloviční suma je stále lepší než oficiální kurz. Ten je pětkrát nižší než kurz neoficiální. V bance tak dostanete za jeden dolar tři a půl nového manatu, na černém trhu sedmnáct až dvacet nových manatů. Není potřeba dodávat, že kterýkoli zahraniční obchodník dovážející a vyvážející zboží do a ze země místní banky prostě dobrovolně nevyužije. Kámoš se odmítá podílet na rostoucí kriminalitě mládeže, a tak zbývají špinavé úkoly (jako například kouření na ulici) na mě.
************
„Cože?! Stopem?! Neblázněte! Lidi v Turkmenistánu jsou špatní, je tu krize, jsou zoufalí! Nemají jídlo a na chleba a na základní potraviny se tu stojí fronty. Vždyť jsou tu pouště, nikdo tam není, vezmou vás do auta, zavezou někam doprostřed pustiny a tam vás oberou o všechno a nechají napospas. Nikdo vás tady zadarmo nesveze! Neblázněte, jeďte taxíkem! Já vám ho zaplatím! Kam jedete? Zavolám vám ho! Vás by jako cizince hrozně natáhli. Nikomu nevěřte!“ lamentuje paní Aýna hystericky chraplavým barytonem. Je to Turkmenka, to znamená jedna z těch zlých okrádačů.
*************
No, a přesně takhle je to se všemi Turkmeny. Myslí si o sobě, že jsou jako národ špatní, že ostatní Turkmeni jsou špatní, že je tam zločinnost a špína, ale je to naprostá nepravda. Všichni jsou neuvěřitelně hodní a pohostinní. Je to takový trochu český syndrom neustálého pomlouvání vlastního národa. Paní Aýna by nás prostě a jednoduše stopovat nenechala, protože se o nás bojí, takže jí musíme zalhat, že pojedeme až zítra vlakem. Máme před sebou přesně dva tisíce třicet sedm kilometrů za pět dní – to by ji za taxíka tak nějak zruinovalo. I když… ne zase tolik co v Čechách. Benzín tu stojí přesně korunu deset za litr benzínu. Až do března letošního roku však byl zcela zadarmo, stejně tak chleba, sůl a voda. Státní krize si však žádala rozpočtové škrty a tak došlo na navýšení cen z nuly na minimum.
**************
Turkmenská pohraniční stráž prověřuje pasažéry už na lodi dole v podpalubí. Je okolo čtyřiceti pěti stupňů. Vyžádáme si při čekání hromadně východ z lodi ven na vzduch. Dvojice vojáků v zelených maskovaných uniformách se kouká na náš obyčejný číselný kód značně podezřívavě (všichni ostatní na lodi mají slušně vytištěný invitation letter ve formátu A4). Zelené uniformy jsou velice slušivé a jejich design prý pochází z roku 2013. „Víš co, jsou hezký, akorát zapomněli, že okolo je samá písečná poušť, takže teď svítí na kilometry daleko!“ směje se zavalitý poďobaný pán v modrém tričku, manžel od Aýny. Sledujeme, jak si od něj mladí kadeti potajmu zapůjčí zapalovač a vytratí se nenápadně kouřit za strážní budku. Tak takhle to je tady s těmi zákazy a příkazy!
***************
Po nekonečných hodinách čekání přijede pro nás – přesně ČTYŘI pěší pasažéry – konečně autobus, který nás doveze až na hraniční kontrolu. Je půl deváté v noci. Rozhodneme se s překročením hranic počkat do jedné minuty po půlnoci, abychom nepřišli o den víza. Neuvěřitelně milý pohraničník nám to bez mrknutí oka odsouhlasí. „Není problém, posaďte se tu.“ a zmizí. Válíme se na sněhobílych sedačkách s pozlacenými okraji v mramorové hale jako smradlaví bezdomovci a žereme české müsli tyčinky. Už dvě noci jsme pořádně nespali, a to není pro následujících pět extrémních dní dobrý začátek.
****************
Minutu po půlnoci se vynoří rozespalý pohraničník. „Můžem!“ Chudák celá pohraniční kontrola čeká na dva pitomce z Česka se svou večerkou. Vzbudíme následně paní z vízového okýnka, paní z kasy, paní od jezdících schodů, paní od rentgenu, dva pány od customs a jednu paní od hlavního vchodu. Jako dotekem kouzelnou hůlkou probudíme mexickou vlnou celou stanici, která za námi zase pomalu zpátky usíná. Je půl druhé ráno a jsme konečně v Turkmenistánu.
