„Tak co, myslíš, že nám tu uříznou hlavu v poušti, když budeme stopovat?“ položím řečnickou otázku. „Myslím, že nám spíš nikdo nezastaví.“ odpovídá kámoš pragmaticky, zatímco obcházíme sutinou dálniční policejní checkpoint, abychom jim nemuseli vysvětlovat, co děláme pěšky s batohem uprostřed pouště dva kilometry od mezinárodního přístavu. První stop v nové zemi má vždycky takové kouzlo nepoznaného…
*
Nic nemůže být dál od pravdy. Zastavuje hned třetí auto. Je to žlutě svítící taxík. Ale není to taxík. „Posaďte se, já vás svezu! No fakt, jedu tady rovně. Tady by vás stopem nikdo nevzal. Lidi jsou pitomí. Čekali byste tady do večera. Hodím vás na bus, stopem byste se nikam nedostali.“ Jet busem je ovšem nuda, takže o dvacet kilometrů dál si to štrádujeme z busové stanice zpátky na dálnici.
**
Po pár minutách zastavuje zavalitý pán kolem šedesátky nápadně připomínající žoviálního Montyho z Rychlé roty anebo taky křečka vaší báby. No, prostě něco mezi vaším únoscem a vaším dědečkem. Manželka mu zemřela na rakovinu deset let zpátky.
„Dneska ty ženský chtěj jenom samý peníze. Měl jsem jednu rusku, nádherná byla, mladá, takhle krásná..“ rozhazuje rukama a pouští volant. „…ale furt něco chtěla. První chtěla náhrdelník. Koupil jsem jí ho, pak chtěla další. Pak peníze, měsíčně. Pět tisíc, deset tisíc. Pracuju jak magor, to po mě nemůžeš chtít, vždyť víc už nejde! Furt byla nespokojená.“ Pán vypadá smutně a upracovaně. Normální zlatokopka, no.
***
„Kdysi to bylo v pořádku, takovýhle věci nebyly, ženský byly normální. Žádný kurvy a tak. Normální holky to byly. Když se zjistilo, že se některá chová špatně, tak ji otec nebo bratr vzali na tržnici a tam ji pěkně před všema podřízli. Jako dobytek. Jó, to byly časy. Co vy, vy byste se nestyděli za svoji matku, kdyby to byla kurva?“ dodává pán vážným hlasem. No, hele, ani ne. Radši živou kurvu. Tenhle střet kultur asi nevysvětlíš. Další cesta probíhá v rozpačitém mlčení.
****
„A co v Čechách, máte tam nějaký volný ženský? Že bych přijel. Tady v Turkmenistánu žádný vhodný nejsou. Já mám rád bílý.“ Představujeme si průměrnou českou ženu kolem padesátky, jak jí vysvětluje pravidla nekurvení a o šedesátiprocentní rozvodovosti v našem státě raději taktně pomlčíme. Kurva je v tomhle případě i moje bába, a to se narodila ještě za první republiky.
*****
Jedeme nabrat benzin. Jenže u první benzínky žádný není. „Benzín není, je krize.“ Překvapuje nás to. U země, která žije převážně z vývozu ropy a zemního plynu se přeci nemůže stát, že dojde benzín. Benzín však není ani u druhé benzínky. Ručička na benzínometru se pomalu zadrhává a auto škytá. „Je velká krize. Lidi nemají peníze. Vemte si to, v bance vyměníte dolar za tři a půl manatu. Na tržnici dostanete… šestnáct, dvacet, sedmnáct…“ zamyslí se. „…okolo sedmnácti manatů za dolar. Sedmnáct! Chápete to?“ Začne z kapsy vytahovat bankovky a skládat si je na klín. „Jedna, dva, sedm, sedmnáct! Sedmnáct manatů. Kde jste měnili vy? Máte nějaký peníze? Kolik máte manatů? No, ukažte mi je, já je přepočítám. No, davaj, ukaž mi je!“ Paranoia z tajných policajtů ve mě přetrvává ještě od předloňské návštěvy Íránu, kde zjišťovali jestli jsem homosexuál a Číny. Jsou všude. Možná i tady. Pán je určitě jeden z nich. Mě nenachytá. Po tom, co jsme je zcela jasně viděli loni v kavárně nahrávat náš rozhovor a překládat ho v real timu překladačem do jejich jazyka dosahuje moje paranoia levelu na expres Lexaurin a Černovice. „Měnili jsme v bance. Kurz tři a půl. Jé, my jsme ale blbí. Neukážu, to je v pořádku.“ Když vás totiž chytí při nelegální výměně, zabaví vám všechny peníze, co máte u sebe. Pro zkorumpovaného cajta celkem lákadlo.
******
Další etapa zarytého mlčení je přerušena mumlaným polozpěvem řidiče, když projíždí okolo křovím zarostlého hřbitova. „Tady leží naši předci, musíte se tu pomodlit. Ruce dáte před obličej, obě zápěstí k sobě. Prsty a dlaně od sebe…“ ukazuje nám a my z úcty k jeho předkům opakujeme. Není to pro nás koneckonců nic novýho, takhle se tady modlí skoro všichni. „…a pak aameen.“ a rukama si symbolicky omyje obličej. Není to tak dlouho, co jsme obdrželi školení od jednoho pána v Nachčivanu o tom, že pouze jedno slovo na světě má univerzální význam a to je posvátné praslovo „amen“. Sice se ve všech náboženstvích vyslovuje trošku jinak, v křesťanství je to „ámen“, v buddhismu je to „óm“, v islámu „aameen“, ale význam tohoto praslova zůstává pořád stejný.
*******
Pan křeček nás hodí až do Balkanabatu před svůj dům, pozve nás na samsu a meloun (…obsluhující děvečky se zarděle culí, zatímco servírují talíře horké samsy a dlouhými splývajícími šaty jim prosvítá slunce z ulice. Venku je čtyřicet devět stupňů. Je zcela zřetelně vidět, že nenosí kalhotky. Zdravím Írán.) a po obědě nás ostýchavě pozve k sobě domů. Pohostinnost je tady nějaká jiná, než na kterou jsme zvyklí, lidé se zvou až po delší konverzaci a pouze, pokud jsou si navzájem sympatičtí. Škoda, že jsme tak časově omezení, šla bych hned. Pán asi nebude tajnej. Spíš je jen prostě sám. Omlouváme se a loučíme se, vyrážíme z náměstí zpátky směrem dálnice, pán stojí vedle melounů a posmutněle klopí Montyho hlavu.
********
Pokračujeme dál neúnavně v mém soukromém závodu s názvem „stihni co nejvíc jakýchkoli věcí během pětkrát dvacetčtyři hodin“, s plánem co nejvíc stopovat, co nejvíc si povídat, co nejvíc vidět, co nejvíc zažít, co nejmíň čekat a chodit, co nejmíň spát. Je to supr plán takhle na papíře. Po pěti dnech čekání na loď a na lodi, spaní na zemi v odjezdové hale, v kajutě kde je asi čtyřicet stupňů, příjezdu o půlnoci, pěti hodinách spánku na lavičce v příjezdové hale… se zdá o něco míň supr.
*********
Mezitím z okolojedoucího auta vyskakuje rodinka s peněženkami v ruce a již z dálky volá: „Dolar? Dolar? Paměnit děngy?“ Vyměnit peníze. Jako tajný nevypadaj, ale jistota je jistota. Cizí měna v zemi je nedostupná, banky mění peníze pouze jedním směrem (z dolarů na manaty) takže místní jezdí do Uzbekistánu vybírat z bankomatů dolary, aby si zachovali alespoň nějakou životní úroveň. Inflace je v posledních pár měsících velká a všechno zboží se zdražuje. Říkáme, že stopujeme. „To ne, to jeďte na autobusák, stop je tady špatnej, nikdo nestaví!“ radí nám a pak zase naskákají zpátky do přeplněné Lady a otáčí se zpět do města.
**********
Vzápětí zastaví kluk tak pětadvacet s perfektní angličtinou. Studuje v Itálii školu a dostal na tři roky stipendium od naftařské společnosti, s tím, že pak pro ně bude pracovat v Turkmenistánu. Teď je doma na prázdniny. „Chcete vyměnit peníze? Mám kámoše, můžem tam teďka zajet.“ Kdepak, další jasnej tajnej. Dík kámo, zkusíme radši bankomat. Víme, že je tam blbej kurz. A jeden Lexaurin k tomu. Vybrat si svého kriminálníka je těžší než si vybírat s kým strávíte v posteli nejbližší večer. Víte, že tihle nejsou ideální a máte své pochybnosti, ale stejně tak víte, že když budete své rozhodnutí odkládat přespříliš dlouho, dostanete se do kritické fáze, takže bude finální výběr v podstatě jen otázka náhody. Zbývá nám 210 manatů, což je někde okolo 280 korun. Den nebo dva ještě přežijem.
***********
Se skřípěním brzd nám u zavodňovacího kanálu Karakum (ano, je to ten, kvůli kterému vyschlo Aralské jezero a způsobilo největší ekologickou katastrofu v dějinách SSSR, tedy hned po jaderných střelnicích v Kazachstánu, ale o těch se v učebnicích zeměpisu pro střední školy tolik nemluví – mimochodem, tento zavodňovací kanál stále funguje) staví auto s třemi rozjívenými dámami okolo čtyřicítky. Švitoření se pokouší přehlušit naplno puštěné rádio s aktuálními ruskými hitovkami jako „Zápach ženštiny mojej, já chaču ostať sa s něj“, který v průměrném českém posluchači nevyvolává obraz lady vyvoněné Chanelem pětkou, jak si to nejspíše ruští tvůrci vysnili, ale spíš evokuje půlmetrového bobra vylézajícího z hliněného kutlochu. Zato popová vypalovačka ruského Michala Tučného „Spasíba što já na svetě“ se stane hymnou příštích dní. Paní s bujarým výskotem ve stovce přeskáčou přes všechny dálniční retardéry a vyhodí nás v lázeňském komplexu Arçman, kam si jedou užít dvoudenní dámskou jízdu. Jenže náš den ještě nekončí. Pomalu se stmívá a my chytáme poslední auto.
************
„Manželka je inženýrka a už tři roky si tu nemůže najít práci. Prostě tu práce není.“ stěžuje si tlustý pán, který se téměř nevejde na sedadlo své vystajlované terénní Toyoty, zatímco mu na obrazovce hrají vyzývavé klipy polonahých zpěvaček s pole dancerkami a japonskou bondáží. „Je tu strašná krize. Poslední rok největší. Asi pojedeme pracovat zpátky do Ruska. Já tam teď nemůžu, protože mě deportovali a mám na deset let zákaz vstupu, ale ten už mi příští rok vyprší,“ culí se oběma bradami, „jsem čuť čuť narůšal.“ Konverzaci o rybolovu přeruší ženský hlas z telefonu. Brady hulákají zpátky do handsfree. „Už jedu, zlato!“ a otáčí se na nás. „Dneska spím v hotelu. Mám tady chleba a párky, nechcete? Zkazí se mi to. A vodu si vemte!“ Loučíme se, žereme na dálnici párky a jsme tak nějak rádi, že tady se vesele dodržují tradiční české hodnoty kurvení.
*************
Ve dvě v noci a stále ve čtyřiceti stupních stavíme stan v bažině vedle dálnice u Gök Depe. Vyčerpáním slyším plížící se kroky pumy rákosové, vzácného druhu pumy, žijícího pouze v mé mysli. Těch pět dní bude náročnejch.
