Musíš to milovat.
Ten těžkej odér spalenejch pneumatik, horkej vzduch tetelící se na pomalu chladnoucím večerním asfaltu a bandu tří tlustejch cizích chlapů v autě, co jsem si právě stopla. Právě se stmívá a vyjíždím z hranice Turkmenistánu. Jsem zase na cestě.
*
Plakala jsem. Na hranici. Dojetím z toho, že jsem zase byla doma (a tím doma myslím samozřejmě Turkmenistán). A smutkem, že ujíždím z domova pryč. Ale je to tady, všechny krásné věci v životě mají prostě někdy svůj konec.
**
Nech všechno za sebou a buď, tady a teď. Turkmenistán, achaltekinci, turkmenský kluci od koní, opálené ruce řidiče uazu, nejlepší den v mým životě, turkmenská půda, ten vzduch, který léčí, když ho dýcháš do plných plic a konečně cítíš život… to je všechno minulost, co už se nebude opakovat. Tady a teď. Tady a teď dýchej zhluboka ten hnusnej spálenej smrad tisíce komínů a výfuků, jedouce s neznámýma lidma někam do prdele a žij. Užívej si naplno ten hnus, smrad a špínu rozjebané uzbecké asfaltky vedoucí pustinou někam do dálky.
Smrad pneumatik, výfuků a asfaltu v autě je tak hustý, že by se téměř dal kousat (jak by řekla Jiřinka, za mlhou hustou tak, ze by se dala krájet…). Asi tlaková níž.
***
Těsně za hranicí.
Řidiči taxi se hádají, čí bude turistka, jen vidí za plotem můj osamělý batoh.
“Turistka je moje.”
“Ne, pojede se mnou.”
“Já jsem ti říkal, že teď jedu já, takže turistka jede se mnou!”
No tak to teda ne, kluci, to jste přehnali. Já nejsem žádnej kus hovězího, abyste se tady o mě dělili jak v řeznictví. Ještě jsem ani nevylezla z řeznického pultu.
Můj plynulý uzbecký proslov o tom, že nepojedu ani s jedním z nich, ze pojedu stopem, nicméně nesklidil hluboké ovace (jak jsem čekala, potlesk, úklonu, óóó slečno, vaše uzbečtina je skvělá, vezmu vás zadarmo a vyčistím vám u toho boty), zato sklidil spoustu nadávek, pár znechucených odplivnutí a nějaké to fyzické pošťuchování. No tak kluci, mám to 22.5 km do nejbližší civilizace, aji kdybych to měla jít celý potmě pěšky, tak ani s jednim z podobných zmrdíků, co pode mě plivají a šťouchají do mě určitě nepojedu. Šťouchejte si do vlastní báby.
****
Ha. Jenže. To jsem to zase stopla.
Řidič má u sebe asi 2 míče českejch v kufříku.
Říkali jasně: “nekoukej se” a tak se poctivě nekoukám a ťukám si do mobilu tenhle text.
Jen zaslechnu: “Vzali jsme turistku ze Španělska, ale nebojte se, nerozumí ani slovo, můžeme se domluvit.” Ze Španělska. Lol. Nic lepšího si vymyslet nemohli, ještě že průměrný Uzbek vůbec netuší, jak vypadá průměrná Španělka.
Tak takhle se vydělávají peníze.
Na druhou stranu jsou celkem odvážný, vzít si s sebou stopařku, jít s ní na večeři, vypít u toho každej třetinu flašky vodky, pak stopařku nechat přespat u sebe v obýváku, a pak ji ráno vykopnout na výpadovku – a to všechno, když převáží celej kufřík peněz, to už chce pořádnou dávku otrlosti. Ještě se tím chlubí. Tady je 5000 doláčů. A tady je 7000 doláčů. Takovou práci já mám. Je to dobrá práce. Pracuju jenom tři dny v měsíci. Podstatu té práce neznám a znát nechci. Poctivě jsem se nekoukala.
*****
“Nemůžeš okrádat lidi”, říká mi přesvědčeně řidič. “To se ti vrátí v životě, ani nevíš jak. Jednou jeden můj kolega, a teď nevím, jestli je to pravda anebo jen povídačka, prej převážel 7000 dolarů. Spočítal si, že když se peníze ztratí, tak se mu to vyplatí. A tak zastavil někde na opuštěné odbočce, polil si auto benzínem a nechal ho celé shořet. Měl to vypočítaný, za těch sedm tisíc si chtěl koupit novej bourák. Tak došel, že auto shořelo a kufřík taky. Že nemá nic. A oni se jen smáli. Říkali: však pohoda, to byly jenom papírky, my jsme tě chtěli jenom vyzkoušet. A on tam stál, auto shořelý a doma plnej kufr barevnejch papírků.”
No jo, karma. Ta je ve všech náboženstvích. Jen u vás v islámu se jmenuje jinak.
*****
“Hodíme ji do hotelu.” protestuje jeden z mužů proti mému pozvání na večerní mejdlo. “Oukej”, shodnou se ostatní, “tak radši do hotelu”. Jenže ouvej, hotel tady neexistuje. “Tak víš co, přespíš u nás, půjdeš v gosti. Jenom doufám, že máš čas. Máš čas, že jo? Budem ještě jezdit pár hodin po městě.”
“No, tak jo.” souhlasím, jako bych měla tolik variant na výběr.
A pak do jedné do rána vozíme zboží tam a zpět po různých městech. Tady nabereme křeslo, tady lišty, tady pneumatiky, stavební materiály…a nějakým záhadným systémem je potom zase vykládáme v jiných městech. To je zase náročný večer. Zato jsem se naučila spoustu technik přikurtování náhodných věcí na střechu auta.
A pak jdeme na večeři. Jenže ne jen tak ledajakou večeři. Kluci objednají talíře plné masa a perou to do sebe pod tlakem. Vyklopí celou láhev vodky. Jenže, pořád ještě nejsme u nich doma.
Ty kráso, to je zase stop.
Doufám, že budou řídit domů v tomhle stavu. Všichni mají skelný rudý oči a týpek vedle heká u posledních soust jídla tak, že bych mu nejradši zavolala rychlou.
“No, co, Lucie? Tak jaký jsme? Jsme skvělý. Jsme skvělý lidi.” říkají malá červená očička a pleete še jim u tochó jašyk.
Jo, kluci, hlavně si to po té vodce moc neposerte.
******
Trochu jsem si pobrečela na hranici. A brečela bych zase. Ale nemůžu, sama tady v hospodě plné ožralých uzbeckých pantátů. Chci zpátky do Turkmenistánu.
Ale to k cestování patří.
Nechat odejít to, co má být odejito.
A přijmout to, co má přijít.
Už jsem zase na cestě.
Staryho osla novým kouskům nenaučíš.
*******
Ukazuju ožralecké hospodě videa z ježdění s kočárem. Nacpanou hospodou někde u Buchary se rozezní naplno pravá moravská dechovka z loňských hodů v Kohoutovicích. Chlapi si podávají video a koukají na moravské hody jako my na exotické rituály původních afrických kmenů. Naprosto bizarní situace. A můj oblíbený huculský kůň prý vypadá jako osel. “Osel!” “Hele, osel!” “Ale hovno kůň, osel to je!” Nedokážu skrýt své rozhořčení z jejich vizuálního hodnocení nejlepšího koně na světě a směje se tomu celá hospoda. “Ááá, divej, ci voe, osel! Osel to je!” záměrně vykřikují co nejvíc nahlas. Jsou skvělí.
