Jsem zpět v zemi nejkrásnějších žen na světě, které pod tenkou vrstvou splývavých šatů nenosí žádné spodní prádlo.
Jsem zpátky doma. Podívám se na lidi okolo a cítím naprosto nevysvětlitelný vnitřní klid. Jakože jsem tady a teď na správném místě. Všechny přečtené pohádky a knihy z dětství se mi tu slévají s realitou. Chlapec leží na písku vedle pasoucich se ovcí a já vidím, jak před tisíci lety ležel na tom samém místě, se stejnými ovcemi a stejně zarputilým výrazem ve tváři. Kdy se tahleta země alespoň trochu otevře, abych mohla přijet nějak normálně a zase se v životě cítit jako doma.
Kdybych byla chlap, byla bych absolutně nejnechutnější oplzlej sexista rozplývající se slizce a vulgárně nad krásou hýbajících se prdelí. Ještěže jsem jenom křehká decentní žena, která svým zdrženlivým a cudným pohledem dokáže (samozřejmě stejně křehce a decentně) ocenit subtilní krásu jiných žen. Ženská homosexualita ve Střední Asii neexistuje. A jak jsou krásné! Turkmenky i Turkmeni. Nejkrásnější lidi na světě.
Několik náhodných čísel: benzín stojí 1.5 manatů. Na dojivost krav jsem se ptala, ale nedostala odpověď. Jsem tady na turistická víza s průvodcem, a ten je z Ašhabadu, takže o mramoru a památkách toho ví hodně, ale o krávách a koních neví vůbec nic.
Průvodce s řidičem jsou naprosto nejlepší, jaké jsem si mohla domluvit. Žádný strojený naškrobený připosraný pikolík, který ti bude hodinu vyprávět historii nějaké náhodné změti hlíny a potom tě zavede do obchodu se suvenýry, jako by prodával hrnce českým důchodcům (a dokud si nekoupíte talířek, tak nejdeme na další památku), z těch bych se poblila. Hihňají se a pošťuchují se jako pubertální holky. Jednomu je třicet a druhému třicet pět. Ale stejně se chovají jako spolužačky na střední, když přijde ten hezkej vysokej blonďák ze čtvrťáku a podívá se na ně, jen tak letmo. Šťouchají se lokty a pořád se chichotají. Konya Urgench samozřejmě projdeme i s pěkným výkladem. Ale jinak jsou příjemně neformální.
“Tohle je mauzoleum. Tohle je vstupní brána vykopávek. Tohle je minaret z toho a toho století a váže se k němu tento a tento příběh.”
“A co je támhleto svaté místo, kam jde ta místní paní na svatou pouť s proužky šátku?”
“Tam není nic, tam se podle mě jde jenom vysrat.”
Zajímalo by mě, jestli to dělají vždycky, nebo jenom dneska, že mají na starost jenom jednu, slovy jednu holku, kterou doprovází skoro i na záchod. Připadám si, že mě dostala na starost banda dvou patnáctiletých puberťáků, kteří vyrazili poprvé sami do města a přes hormony vůbec neví, která bije. “Tý jo, cive, dýdžej bulva, proč máš tu bundu navopak, já nesleduju moderní trendy ve voblíkání. Kurrrrrrva, takhle se to dostane rychlejc do krve. Jo, jsme úplně vyšťavený pane po*no.” Jak by řekl Peterson mladší. Jedou v nákupáku nahoru po schodech a mlezivovitý testosteron z jejich gest na všechny strany jenom stříká. Ale je to moc milý. Nesnáším formální průvodce.
Jinak, mramorové a zlaté budovy jsou krásné. Města s nimi mají takové specifické kouzlo, a turkmenský národní symbol, který se vyskytuje na každé budově, na každém plotu a na každé zastávce dodává každému turkmenskému městu svoji vlastní pohádkovou atmosféru. Myslím, že by se na to dalo lehce zvyknout, na ježdění v luxusních nových bílých autech s béžovými koženými potahy, na čistotu v ulicích, na vynikající jídlo v luxusních restauracích a odpočinek v klimatizovaném hotelu. I když jsem radši chtěla zažít normální autobus, vlak a běžný život ve městě a na vesnici. Doufám, že nikdy nezpohodlním a nezlenivím jako nějaké tlusté nafoukané pošácké hovado. Až přijdu jednou do čtyřhvězdičkového hotelu, pustím si klimatizaci, natáhnu se na gauč a pustím si znuděně televizi, tak mne prosím rovnou preventivně odstřelte, tenhle svět už si nezasloužím.
Po Konya Urgench se stavujeme na oběd. Náhodně, což je krásný. Nemáme žádný předem vybraný místa na jídlo, všechno domlouváme za pochodu. Vybereme si oprýskanou budku u cesty s nápisem “samsa”. Štěstím se tetelím. Oba chudáky jsem před chvílí vystrnadila z nákupáku, protože za A nesnáším nákupáky a za B jsem včera dlouho seděla v různých autech a chci se normálně pár hodin jen tak bezcílně procházet po ulici.
V budce je jeden stůl a překvapivě dobrá klimatizace. Venku je okolo čtyřiceti.
“Co máte na jídlo?” ptám se a srdce mi málem pukne radostí. Konečně můžu procvičit svou těžce vydřenou turkmenštinu! Mluvím úplně na hovno, ale to nevadí. To je tak na začátku vždycky.
“Máme manti anebo kuřecí habždabžkrchhx.” odpoví naprosto nevzrušeně servírka, jakoby ji vůbec nezajímalo, že jsem právě pronesla svou první turkmenskou větu na turkmenské půdě. Moje životní událost! Právě se stalo!
“Hm, tak co si dáte”, pokračuje znuděně, když moje mlčení přesáhlo standardní dobu rozhodování. Jsem jak ten týpek z Cimrmana, který slavnostně píchl prst do zahraničního jídelního lístku a za hodinu mu – voilà – dovezli s velkou slávou šéfkuchaře třípatrový svatební dort. Kuřecí bflmpsvzchň jsem nikdy neslyšela, a tak se zatvářím naprosto suverénně, nadechnu se a objednám si hrdě: “Manty”. Uf, to byla vyčerpávající konverzace. Propotila jsem si triko. Hlavně se mě už na nic už neptej, ať to neposeru. “LM červený anebo modrý?” “Ttttttttt-t-t-t-tykundo.”
Za chvíli přijde číšnice znovu.
“Manti není.” hlásí rezignovaně.
No, tak si nedám manti. “Tak co je?” ptám se.
“Máme kuřecí dfhhkngfx” a já si při těch slovech vybavím přesně ten kuřecí třípatrový dort, jak vyjíždí po několika hodinách z kuchyně s třešničkou nahoře a zoufale se odmlčím. Nutno podotknout, že je kolem třetí odpoledne a já za dnešek stihla jenom šest sušenek za svítání na hranici a pak jsem nějak zapomněla, že normální lidi taky občas jedí. Třeba. I když jsou v Turkmenistánu a jsou nadšení jako ženich věřící nevěsty chvíli před svatební nocí.
“… a šorpa.” dodává rezignovaně číšnice.
Uf. “Tak si dám šorpu”, objednávám překotně, než si to zase rozmyslí s tím, že šorpa není. Tady aspoň vím, že to bude rychlá polévka s masem, i když druh masa, konzistence a velikost polévky i ostatní ingredience se liší podle regionu i podle konkrétní restaurace.
Po šorpě sedáme do vlaku a následující noc strávíme “v hotelu tdm-tdm-tdm-tdm”, jak překřtil platzkartní vagón vlaku jeden ze dvou skvělých přerostlých puberťáků.
