Už zase. V Turkmenistánu je každý den ten nejlepší den.
Naložíme koně a jedeme za Ašhabad, tentokrát do pouště a do hor.
V plánu je sedm hodin jízdy po trase šedesátikilometrového vytrvalostního závodu s odbočkou do hor na hranici s Íránem.
V Ašhabadu je tak pohodlný život! Je to fakt pěkné město. Bílé, zelené a zlaté. Vizuálně nádherné. Na silnicích jen bílá auta. A silnice jsou nádherné, nové, široké a téměř prázdné. Auta starší roku 2003 mají totiž zákaz vjezdu do města a navíc i v tom případě mohou být jen bílá anebo ve světlé metalíze. Ještě jsem slyšela něco o omezení vjezdu jen na ašhabadskou značku, ale to už jsem zapomněla.
Puberťák vypráví historky během čekání na stájníky. Jak způsobil autonehodu v hlavním městě a rozbořil svýmu tátovi auto za pár míčů. A volal tátovi v noci, den před jeho narozeninami: “Tati, já jsem boural” a táta: “No, to si děláš srandu. Jestli si děláš srandu, tak tě nakopnu. Kdo to zavinil?” A puberťák: “Já. Přehlídl jsem zatáčku.” No a v Ašhabadu prý neexistuje nic jako pojištění pro vozidla, takže velký špatný. Tak teď chudák mladej splácí nový auto tátovi aji tomu, koho naboural.
Jednou přijelo čtyřicet lidi z Afghánistánu, všechno byznysmeni, afghánští turkmeni. Běžně by nedostali víza, protože Turkmenistán je neutrální země. Ale byly olympijské hry, a oni si podali víza přímo pouze na olympiádu. A ty dávali všem, a tak jim ty víza dali, s tím, že mohou pouze z hotelu na olympiádu a z olympiády na hotel. A tak parta afghánských byznysmenů poctivě viděla každý den olympijských her (které je samozřejmě vůbec nezajímaly) od začátku až do konce. Nesměli vynechat ani jednu hodinu.
“Víš, že v cirkusu v Ašhabadu jsou každou neděli džigitovky?” ptá se puberťákův táta.
“No nekecej, fakt? Každou neděli? Co je dneska za den? Já jsem je viděla na internetu, jsou boží!” vyhrknu nadšeně.
“A kde jsi je viděla, na YouTube?” ptá se táta.
“Jojo, na YouTube.” potvrzuju.
“No, nám tady nefunguje YouTube, tak se na ně musíme v neděli chodit koukat naživo. Co se dá dělat.” Takové škody! Musím říct, ze turkmeni mají opravdu skvělý smysl pro humor.
A následně jedeme. Pouští, stepí, přes kopečky, písečné duny, přes zelené vodní kanály zavlažující keříky v poušti. Kluci hrají hru “dohoň ještěrku”, která spočívá v tom, že když uvidí v dálce ještěrku, tak nacválají a běží za ní tak dlouho, dokud se ještěrka neschová v některé z nor. Ještěrka kličkuje, jezdec kličkuje. Vždycky vyhraje ještěrka. Provádíme antropologický výzkum mrtvé ovce (čti: kluci si z ní dělají video na instáč), kouříme cigára v poušti (kouření cigaret a tabáku na veřejnosti je zakázáno, takže se kouří buď doma anebo mimo civilizaci), natáčíme si navzájem debilní videa a machrujeme na vzpínajících se hřebcích. Taková krásná pubertální zábava, skoro jako s holkama na Farmě v Cetkovicích, kdyz mi bylo tak čtrnáct. Sedm hodin uteče jako nic.
“Maliska zavana krasiva zavana…”
Hraje v rádiu dodávky na koně a kluci od koní spí v nákladním prostoru, hlava vyvrácená dozadu. Koně vzadu klimbají. V každé zatáčce se dveře uvolní a spadnou zpátky s hlasitým bouchnutím. A já vím, že toto je moje místo, kam patřím, kde mám být a kde jsem vždycky správně, ať se děje cokoliv. Přepravník se pomalu sune směrem ke stáji, a sedíce mezi spícími utahanými stájníky, padají mi mezi zmuchlané uzdečky a zaprášený bordel na zemi slzy, velké jako slzy lóšadí. Ještěže to nikdo nevidí. Nejkrásnější den v mém životě právě končí a já budu muset zase čekat věčnost na to, než ho zažiji znovu.
