Sny se mají plnit, říkal Janek Ledecký, a když to říká Janek Ledecký, tak je to určitě pravda pravdoucí. A kdo jiný by vám měl plnit vaše vlastní sny, než vy sami. A tak jsem si udělala nejkrásnější den v mým životě a vyjela jsem na pětihodinovou vyjížďku do pouště na achaltekinských koních přímo v Turkmenistánu.
Vedle Ašhabadu existují tři hřebčíny. V každém je okolo tisíc pět set koní. Co se týče vlastnictví achaltekinců, tak formálně všechny achaltekince jako národní památku a kulturní dědictví vlastní stát. Nicméně každý kůň má svého ošetřovatele, který se o něho každý den stará, krmí ho, trénuje, rozhoduje o něm a zodpovídá za něj. Jako kdyby byl jeho – jen ho nemůže prodat nebo s ním vycestovat za hranice na závody. Jeden ošetřovatel má na starost klidně i deset koní. Jezdí se v podstatě jen na hřebcích a valaších – o kastraci sportovního koně rozhoduje v podstatě jeho ošetřovatel (ten vydává doporučení). Kobyly se jezdí ve sportu jen do tří let, následně jsou používány v chovu.
Koně jsou prověřováni v několika disciplínách – klasické dostihy, distanční dostih na 60 kilometrů, parkur a potom pravděpodobně něco jako “jízda krásy”. Závody pořádá stát, a mají je jednou do roka. Tedy aspoň ty skoky anebo vytrvalost. Jinak si prej organizujou veřejný tréninky, kde mezi sebou taky soutěží.
Shodou okolností jsem měla tu čest jet na vyjížďku s mistrem Turkmenistánu v parkuru.
Víc k tomu nemám co dodat, nejlepší den v mým životě. A zítra bude ještě jeden.
