Po několika mnoha dnech úpravy vybavení přišel den D, a to vyjetí na cestu.
Nutno podotknout, že den D ještě nebyl tím pravým podle konstelace hvězd, protože hned za pár hodin po vyjetí se koňovi Fidelovi otevřela dva roky stará odřenina ještě od původního majitele, pastevce, takzvaně “co se s tím moc nesral”. Jezdil koně do úplného padnutí. Následuje tedy jízda zpět na základnu a dalších několik dní sestrojování postroje, který by celé sedlo udržel v náročném terénu mimo poškozenou kůži. Po posledním nočním dokončování je konečně hotovo – postroj drží, funguje, již hojící se odřenina je díky němu volně mimo všechnu výstroj a měl by vydržet několik týdnů každodenního provozu. Má to jistou nevýhodu – ranní sedlání celého postroje trvá v průměru cca 30 minut. Odsedlávání cca 20 minut.
Nadešel tedy den E! Odjezd :)))
Hurá!!!
Nadšení střídá vystřízlivění. Ve čtyřicetistupňovém vedru se plahočím po prašné cestě podél hřbitova a na několik dalších hodin se ztratím ve vyschlých říčních korytech kaňonu, kde se každé tváří, že vede tím správným směrem….ale nevede tam ani jedno. Po sedmi hodinách jízdy (a kvůli bloudění ne více než o cca 15 km dále) konečně přicházím na loučku, kde by se dala strávit noc. Jenže ouha, není na ní voda pro koně. “Voda! Ale prosím, jak si račte přát”, řeklo kouzelné sluchátko a najednou máme tolik vody, co se do nás vejde, zvrchu, zboku, z druhého boku, rovně na přímo, všude voda, proudy a proudy vody. Koně zuboženě stojí s hlavou u země a čekají, až bouřka přejde. Já, zachumlaná v australáku a pláštěnce, klepající se zimou, čekám také. Po hodině se opět mračna rozestoupí a vysvitne slunce. Z pěti stupňů je opět pěkná třicítka, a tak se prochcaná naškrábu na stejně prochcané koně a v úmorném vedru se vydáme zase vstříc průsmyku, za kterým by teda třeba už mohla být ta voda.
Za několik dalších hodin se naše přání splní – na zatáčce cesty na nás kouká údolíčko, plné po kolena vysoké šťavnatě zelené trávy a v něm tekoucí řeka. Ideální místo na kemping. Tedy, je to rovnou u cesty, a samozřejmě, základní pravidlo kempování v cizí zemi je: nestavějte stan hned vedle cesty, ideálně ho stavějte tak, aby na vás z cesty nebylo vidět. Jenže všechny věci se prostě s koněm dodržet nedají. Tak jako tak jste turista se třemi koňmi, takže budíte mnohonásobně větší pozornost, než když jste turista s ošoupaným batohem. Tak jako tak, kdekoliv zakempujete, vždycky po pár minutách přicválá první jezdec na koni a začne klasická společenská konverzace.
“Salam alejkum”
“Wa alejkum assalam”
“Odkud jste?”
“Z České republiky”
“A Kyrgyzstán co?”
“V Kyrgyzstánu je nádherně. Příroda je u vás krásná. Hory jsou krásné, voda je čistá, lidé jsou dobří a je tu svoboda.”
“A u vás taková příroda není?”
“Ne, u nás taková příroda není. U nás nejsou takové vysoké hory. Naprosto nejvyšší hora má u nás pouze šestnáctset metrů. Vy tady pasete krávy?”
“Aha. Ano. Hledám krávu. jedna se mi zatoulala. A koně co, kde jste je koupili?”
“Ty jsem pronajala.”
“A kolik stáli?”
“To už si nepamatuju. Nejsou moc dobří. Jsou staří. Můžu se s vámi vyfotit?”
Zlaté pravidlo, kterým jsem nahradila mezinárodní zbroják na brokovnici a pokročilé lekce krav magy. Když se s někým potkáš, rovnou se s ním vyfoť. Kdybyste pak později měli problém, tak ten člověk ví, že máš jeho fotku a můžeš ji kdykoliv použít proti němu. Taky, když ti v noci zmizí koně, tak máš pár fotek místních, kteří se o ně zajímali a kteří pravděpodobně budou vědět, kde právě teď koně jsou. I když, jak jsme si dělali srandu, toho, kdo ti ukradl koně, poznáš velice jednoduše, protože koně mají mikročip. Toho člověka tedy poznáš podle toho mikročipu. Jak? Bude mít ulomený zub, jak se do toho mikročipu zakousne…
“No, a kolik jim je?”
“Tomuhle dvanáct, tomuhle, ten je starý, tomu už je čtrnáct a tomuhle je deset. A kolik je tomu vašemu?”
“Cože, dvanáct?” ptá se nevěřícně. “Tomuhle jsou dva/tři/čtyři.”
Místní totiž podle mě skoro nejezdí na koních, kteří jsou starší čtyř let. Zajímalo by mě, jestli ti mladší koně dělají tu pasteveckou práci líp, anebo je prostě do čtyř let tak zhuntujou, že už je nic dalšího nečeká… ale každému z místních jezdeckých koní bylo od dvou do čtyř let. Kyrgyzové mají navíc speciální systém počítání věku koně, který mi vysvětlovalo několik lidí a doufám, že ho tady moc nezkomolím :))) . Roček je “Kulun”. Dvouroček je “Tai”. Tříroček je “Kunan”. Čtyřroček “Byšty”. No a od pěti let počítají jakoby odzačátku. Pětiletek je tedy “bir azi” = “jedno azi”. Šestiletek je “eki azi”, takže “dva azi”, sedmiletý kůň je “tři azi”… a tak dál až do např. dvacetiletého koně, který by byl “onalty azi” = “šestnáct azi”, ale reálně se zde dvaceti let žádný z koní nedožívá.
V tuhle chvíli už vážně chcete jít spát, protože za sebou máte přes deset hodin v sedle. Ovšem nedá se nic dělat, návštěvní hodina je neúprosná. Přijíždí další pastevec. “Dobrý den”, “Dobrý den”, “Co děláte tady v Kyrgyzstánu”,”Já jsem turista. Máte tady krásnou přírodu. Hory krásné, lidi dobří….” a kolečko se opakuje. “Mohu se s vámi vyfotit?”
Návštěvní hodina trvá, dokud se nesetmí. Vyčerpáním tedy padnete do stanu těsně po setmění a hurá na spokojený spánek.
Jenže ouha! jaksi nepočítáte s tím, že venku kolem stanu chodí divocí koně. A ti jsou velice zvědaví na ty vaše valachy. Takže třikrát za noc vybíháte s bičem v ruce odhánět cizí hřebce, kteří se s šíleným rykotem snaží vám pokousat vaše pokojně se pasoucí valachy. No, tedy, dva valaši se pokojně pasou. Fidel se s šíleným rykotem přidává k bitce, protože je valach teprve chvíli, jako lídr má tendenci bránit svoje chlapecké “stádečko” a ještě mu to všechno nějak nedošlo.
S počínající neurózou v oku usínáte někdy po půlnoci, jenom proto, abyste za svítání za hysterického řevu budíku zase vstali.
