Jak vypadá takový trénink? Prostě jsem si na několik týdnů půjčila koně a jela horami Kyrgyzstánem. Není to moc jednoduché, pohodlné ani bezpečné. Vlastně to není spíš vůbec bezpečné (zlaté stopování!). Ale je to skvělé.
V v tomto postu se ráda podělím o to, jak taková příprava na jízdu probíhá.
Fáze 1, tzn. přípravná fáze z přípravné fáze
Sepsala jsem si seznam dovedností, které by člověk mohl potřebovat umět pro to, aby mohl samostatně a bezpečně dojet sám z místa A na místo B.
Seznam se pravidelně rozrůstal o další a další činnosti, až viditelně přesáhl možnosti jednoho běžného lidského života. Začala tedy fáze škrtání: “Tahle činnost by se hodila, ale nutně ji nepotřebuji, zvládnu to i bez ní.” Mezi vyškrtané dovednosti patří například: umění lovu zvířat prakem na kameny, rybaření dřevěným oštěpem, poznávání jedlých rostlin a bylin na čaj, zbrojní pas pro mezinárodní lov brokovnicí, pokročilá sebeobrana Krav Maga, houbařina pro pokročilé, navigace v horách pomocí lišejníků.
Na seznamu zbyly následující činnosti:
Kyrgyzština.
Kyrgyzština je skoro stejná jako Uzbečtina, na to bude stačit pár lekcí. No, tak úplně stejná není, ale zjistila jsem, že když na kyrgyzské dotazy odpovídám uzbecky, tak mi místní většinou rozumí. Ou jé. That was easy. Kde nestačí uzbečtina, pomůže ruština.
Podkovařina.
Hledajíc zákĺadní podkovářský kurz v ČR, aneb “zarašpluj zuby v rohovině, ucvakej přebytky a nabouchej zpátky upadlou podkovu”, zjistila jsem, že nic takového neexistuje. Buď jsou opravdu dlouhé kurzy pro budoucí profi podkováře, anebo se to lidi učí sami doma. Naštěstí jsem tento punkový kurz horské péče o kopyta dostala přímo v Kyrgyzstánu. Bohužel to totiž není tak, že když vám v Kyrgyzstánu upadne podkova, tak si zavoláte místního profi podkováře, ten dojede s Ladou Nivou až k vám a profesionálně vám to spraví. Místní podkováři to dost často kovou vlastně hůř než vy, protože vezmou jakoukoli podkovu a nabuší ji na jakékoli kopyto stylem “tam, kde jsou ty díry”.
První pomoc pro koně.
Já bych třeba byla fakt ráda, kdyby existoval nějaký kurz první pomoci pro koně. Jsem v horách, pět dní po kopytě na všechny strany ode mne není žádná vesnice, kůň má koliku, co mám dělat? Bohužel jsem také nenašla. Absolvovala jsem tedy v Kyrgyzstánu rychloškolení toho, jak píchat místní léky proti kolice a antibiotika do svalu, co dělat pokud má kůň koliku a co dělat v případě otevřených zranění. Ráda si znalosti doplním, kdyby někdo věděl jak 🙂 V ČR máte veterináře vždycky na telefonu, ale v horách je to o tom, že buď tomu koni pomůžete vy anebo vám zbyde se jen modlit, aby se z toho vyhrabal sám. Na místní se v tomto ohledu spolehnout nedá, místní nějaké léky ani desinfekce pro koně moc neřeší.
Uvazování koní na noc.
To se v ČR naučit nedá, to se musíte naučit až od místních na místě. V každém regionu to navíc dělají úplně jinak a mají na to naučené svoje koně.
Výživa koní během jízdy.
Místní koně byli zvyklí jen na trávu a seno, a tím se to celé jak zjednodušilo, tak i ztížilo. Bude potřeba vybírat trasu tak, aby byla každý den opravdu bohatá pastva a také dostatek času na pastvu. Pokud by v některých místech došla pastva, musela by se změnit trasa, seno s sebou vozit na koni nejde a na jádro nejsou zvyklí (to by si museli zvykat postupně).
Navigace v horách
Pro navigaci nakonec vyhrál Garmin, akorát mi zapomněli říct, že ten starší model už nepodporuje navigaci podle map se satelitními snímky. Takže ve výsledku byly na navigaci stejně nejlepší Google mapy, uložené do mezipaměti:). Pouze v oblastech, kde nefungovaly, se hodil Garmin, jenom teda bez těch satelitních snímků, na to bych potřebovala novější model přístroje.
Příprava jídla (tentokrát pro lidi – tak to je, první řeším koně, pak lidi).
“Ty jo, kolik tak potřebuju jídla? Budu mít možnost dokoupit, až dojedu po kopytě do nějakého obchodu, což vychází při jedné snídani, obědu a večeři za den zhruba na….šedesát kilo na osobu. Au. A kur*a. Ty kráso, nemůžu jíst chvíli pránu? Jaj, tohle téma se teď radši nevytahuje, že.” Nebo změnit trasu, abych pokaždé potkala každých 14 dní aspoň jeden obchod? Nakonec po spoustě konzultací vyhrálo mrazem sušené Adventure menu, které vyšlo na celou dobu místo šedesáti na patnáct kilo – protože běžná strava váží tolik, že se na takto dlouhou dobu prostě nedá v koňské brašně převážet.
Vybavení do deště.
“Zkusím tuto skvělou trekovou pláštěnku Jurek vystavit 15 minutové sprše, a když to zvládne, tak ji beru”. Nápověda: žádná z trekových pláštěnek to nedala. Vyhrála XXL PVC pláštěnka za 125 Kč ze stavebnictví Hradec Králové, kde se na mne koukali jako na šílence, když jsem se ptala, jestli jejich pláštěnka zvládne hodinovou průtrž mračen. “A proč by asi dělníci stáli na stavbě v dešti, když prší?” odvětil prodavač, jakoby to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. Dělníci se jdou schovat, Lucie v tom dešti bude stát někde pod holým kopcem vedle koně a vesele moknout.
Nutno podotknout, že tuto zkoušku sprchou nevydržely také: nepromokavé neoprenové chapsy, impregnované kožené chapsy, australský kabát, nepromokavé armádní vaky britské, americké i české armády, lodní vaky několik značek, boty jezdecké, návleky sněhové, tarp, tři druhy metráže stanové celtoviny, dvoje nepromokavé kalhoty, impregnované rukavice a jeden plastový sušák na všechno to prádlo. A moje nervy… Dospěla jsem k překvapivému zjištění: nepromokavé jezdecké věci prostě neexistují. Nechala jsem si tedy jedny kalhoty ušít ze stanové celtoviny. (Nápověda: Nepromokavé jezdecké kalhoty stále neexistují, kyrgyzský déšť nad těmi mými vede 45:0).
