Strašlivý smrad a neidentifikovatelný hluk mne vyžene ze stanu. Co to do prde*e je?
Hned vedle stanu u řeky se shlukují krávy, do něčeho šťouchají a ukrutně u toho hýkají. Asi nějaká bitka? No tak to ne! Tohle je pastva pro naše koníky a žádná místní kráva jim tady nebude žrát už tak dost chudou horskou pastvu. Pomyslím si a obouvám si rozespale boty, abych šla krávy vyhodit: “Hej, kámo, sundej brejle a pojď na férovku, tady se dneska pasem my.” Jenže ouha. Tyhle krávy se nedají vyhodit. Uprostřed řeky leží už nějakou dobu stará, rozleželá a napůl sežraná mršina krávy. Odkud jsme to brali večer tu vodu na čaj? To bude zase střevní polízanice. Není divu, Ostatní krávy se viditelně sešly na kravský rituál oplakávání mrtvé družky. Žádné máchání rukama ani kladivem tentokrát nepomáhá. Musím prostě počkat, až si tenhle rituál dotáhnou do konce. Vystoupí hlavní kráva. Úúúúú! Úúúúú! Wúúúú! Ječí bolestně a procítěně. “Byla to skvělá družka. Vždy stála při nás. Nikdy nás nenechala ve štychu.” úplně slyším, jak říká. Druhá kráva po pravém kopyta ji odstrčí plecí. Úúú! Úúúúú! Dodává. “A ještě k tomu nám vždycky pomáhala v noci při hlídání stáda. Byla to dobrá kráva.”
Úúúú. Dodávají sborově se zajíkáním ostatní krávy v zástupu okolo mršiny.
Mladí býčci mezitím v ranní rose započínají svoje dnešní souboje. Tuf! Tuf! Údery rohů se rozléhají po horské louce.
No to bylo teda zase místo na stan! Tím asi dnešní spánek skončil.
Býčci ještě chvíli pokračují v soubojích a pak si je matky krávy jdou srovnat. “Hybaj na pastvu”, vyhání je hlavou směrem ke kamenité cestě ve svahu. Uff, ještěže tyhle krávy mají cíl dnešní pastvy někde za hřebenem. Louka opět osiří a koně se zase poklidně začnou pást.
No tak dobré ráno, Kyrgyzstáne! Tenhle budíček v Brně nenajdete.
