Seznam potřebného vybavení na naši cestu Kyrgyzstánem na koních jsme ladili opravdu dlouho. Toto je finální výběr.
Fotografie obsahuje: Podkovářské náčiní, železa na přivázání koní na noc + provazy, lékárnu pro koně (léky proti kolice, pasta proti kolice, mast do očí, injekční stříkačky, antibiotika dva druhy, desinfekce různé druhy, alamycin, antibiotická a antimykotická mast, obvazy), sedla, brašny, solární panel, filtr na vodu, Micropur tablety, karimatka a spacák, stan, predsíňka na sedla, papírová topografická mapa, satelitní navigátor s SOS helikoptérou, lékárna lidská (obvazy, obinadla, léky osobní potřeby, antibiotika, střevní antibiotika, léky proti průjmu:smecta+černé uhlí+endiaron, probiotika, vitamín, ibalgin+paralen, náplasti), adventure menu na každý den jedno, ovesná kaše na snídani, vařič, plynové kartuše, muslityčinky jako svačinu, dvanáctkrát skládací láhev na vodu, powerbanka, nabíjecí kabely, čelovka+baterie, toaletní potřeby (ručník, zubní kartáček a pasta, opalovací krém 50+, hřeben, minišampon, mýdlo, toaletní papír, kapesníčky). Oblečení na ježdění (rajtky, chapsy, australák, přilba), tři trička, mikina, péřovka, pláštěnka, kožené řemínky na přivázání brašen k sedlu, bičík, čištění na koně a váha na brašny.
Kromě výbavy na cestu Kyrgyzstánem musíme vyladit také vybavení na koně. Proběhne několik dnů testování sedel, podbřišníků, poprsáků a podocasníků. Počítáme s tím, že během cesty mohou koně lehce přesvalit a zhubnout. Výbava musí sedět na začátku i na konci cesty, je tedy potřeba mít nějaké rezervy. Základ je kyrgyzské sedlo, biothanový vytrvalostní poprsák, kožený podocasník, moherové podbřišníky.
Finální set jsme ladili ve spolupráci se Sedlářství Spurný, kteří nám vyrobili některé úpravy na míru.
První testovací jízda před odjezdem na koních po Kyrgyzstánu. Je toho potřeba tolik doladit.
Budou koně jezditelní?
Ryzáka Barneyho, třináctiletého mimochodníka, překřtíme na RKK (neptejte se raději na význam zkratky, je to zkrácenina slov “rezavý kyrgyzský … no, to poslední slovo už si můžete domyslet)
Hnědák Kiks je mladičký čtyř nebo pětiletý koník, obsedlý teprve před jízdou.
Café je starý mazák, se kterým už jeli svůj long ride američani. Jen má zábavu v házení hrbů z radosti, v podstatě při každém prvním naklusání nebo nacválání, což není pro jezdeckého koně v horách úplně ideální. Tak je to náš nákladní kůň.
Budou spolu koně vycházet dobře? Přizpůsobí si navzájem tempo jízdy? Zvládneme vodit ze sedla černého koníka Cafého jako nákladního koně i v klusu a cvalu?
Tolik otázek a tak málo času na testovací jízdy…
Testovací jízdy dopadly dobře. Takže vyrážíme na naše kyrgyzské dobrodružství na koni!
Objednaný místní transportér přijede o hodinu a půl dříve. To je taková klasika, buď přijede v řádu hodin dřív nebo později anebo vůbec. Teď jsme měli štěstí, příjezd dříve je ta nejlepší varianta.
Nenechte se vyděsit, tohle je nejluxusnější auto na dopravu koní, které jsme dokázali sehnat. Běžné české prepravniky tu nenajdete. Prostě tu nejsou. S trochou cviku dokážete najít pěkné místo, kde je nájezd níže než nástup koní a maximalizovat tak bezpečnost nástupu. Stejně tak je potřeba pečlivě vybírat místo na výstup.
Místní to tradičně vůbec neřeší, takže co si nepohlídáte sami, to nemáte.
Naložili jsme v pořádku a vyjíždíme
Cesta za naším dobrodružstvím probíhá v dobré náladě.
Kluci vepředu zpívají kyrgyzské písně a my na oplátku zpíváme zase moravské lidové. Máme před sebou dobrých šest sedm hodin cesty, takže písní stihneme opravdu hodně.
Koně vzadu spokojeně klimbají na nových asfaltkách. Staví je klasicky Číňani a zaměstnávají na stavbě Pákistánce. Taková běžná realita střední Asie: Číňani mají firmu, ta staví silnice v Kyrgyzstánu a odedřou to všechno jenom Pákistánci.
Toto malebné místo poblíž městečka At Basshi se stane na jeden večer naším domovem a také startovacím místem celé naší jízdy. V celé této oblasti jižního Kyrgyzstánu není telefonní signál, takže domluvit něco dopředu je nemožné. Prostě musíte přijet a na místě uvidíte.
Vedoucí jurt kempu je nakloněna čemukoliv.
“Můžeme tady spát s koňmi? A můžeme si je dát na vaši trávu? A můžeme si je dát hned vedle jurty?”
“Vsjo možno”, všechno je možné odpovídá a já hned vím, že jsme na správném místě.
“Vyložit koně!” zadávám pokyn, zatímco Richard právě zabránil tomu, aby nám koně v době mojí nepřítomnosti vyložili do díry od kadibudky.
Co si nepohlídáš… to máš málem v kadiboudě.
Dobré ráno, Kyrgyzstáne!
Vyrážíme na cestu.
První den nám zabalení všech věcí, nasedlání a nabrašnování zabere pěkné tři a půl hodiny. Okolo jedenácté dopoledne tak vesele vyrážíme na naše putování na koni. Čeká nás první den okolo patnácti rozehřívacích kilometrů. V podstatě vyjedeme od jurt a dojedeme k nejbližší vodě.
Naše trasa se totiž řídí především koňmi a jejich potřebami. Každý den je potřeba stanovat v místě, kde je co nejbohatší tráva, aby koně měli co jíst a měli se dobře. Protože, jak říká staré přísloví: “na veselém koni veselý jezdec”.
No dobře, tak to přísloví neexistuje, právě jsem si ho vymyslela, ale klidně by to mohlo říkat, protože je to pravda.
Každý den tedy dbáme na to, aby trasa vedla na místo se skvělou trávou a ideálně i s krásně čistou vodou. Ne vždy to jde dohromady. Vody je v některých částech cesty málo, a tak se denní kilometráž odvíjí od toho, kde je zrovna voda. Když je blízko, jedeme jen třeba dvacet kilometrů. No a když je daleko, tak jedeme tak dlouho, dokud na ni nenarazíme. Klidně čtyřicet. To jsou věci, které se nedají dopředu naplánovat.
Na naší cestě na koni Kyrgyzstánem zažíváme nekonečnou pohodu.
Znáte ten pocit, kdy už týden nemáte telefonní signál, nikdo se vám nedovolá, nikdo vás neotravuje a vy sedíte na trávě, v hlavě klid a pohoda, koukáte na koně jak se pasou a máte všechno úplně, ale úplně v p**i?
Pokud neznáte tak ho rozhodně potřebujete poznat. 
S našimi koňmi během putování po Kyrgyzstánu trávíme celé dny a noci. Postupně poznáváme jejich rozdílné povahy, zjišťujeme co mají rádi a co naopak nesnáší.
Tak třeba tady Café. Má rád každodenní vyrážení na cestu. Je to ideální kůň pro long ride. Každý den ho znovu a znovu baví si nasadit brašny a vyjet na denní trasu. Pokaždé se netrpělivě hrne k sedlání, přestože ho vždycky sedláme až jako posledního. Každé ráno nadšeně řehtá, když nás vidí vstávat. A taky má rád vyhazování a hrby. Každý den nás několika počastuje. A potom ho chytáme různě cvalajícího po krajině. Proto nám vozí náklad. Na jízdárně bych možná některé z hrbů useděla, ale v horách je prej lepší nebýt sebevrah. Teda říkal Richard. On je ten rozumnej.
No a co Café nemá rád? Nesnáší ostatní koně. Nenávidí je. Občas je teda vezme na milost a dvakrát nebo třikrát je podrbe. A pak jim hned vykousne díru do krku. Kobyly honí dokolečka do padnutí. Valachy kope. A hřebce taky přepere. On si ještě nevšimnul, že už je valach.
A pak tady máme profíka RKK.
Tam je to jednoduché, on má rád klid a pastvu.
A nesnáší všechno ostatní. Lidi, cestu, sedlo, koně, ráno, cafého, mě, Richarda, brašny… no prostě všechno. Ale jak je to spolehlivý jezdecký koník! Funguje bez otěží, na myšlenku, chodí rychle a je to mimochodník.
Spolu s Cafém tvoří takové jin a jang cesty. Jeden je úplný de*il, ale je to veselý, nadšený a pozitivní koník a druhý je spolehlivý, stoprocentní, věčně naštvaný profík.
Hnědák Kiks je mladičký koník, velmi rozumný a spolehlivý, mistr pasivní agrese.
“Jé, to byla moucha. To neměla bejt tvoje noha. Omylem jsem ti šlápl tou podkovou na nohu, sorry.” patří mezi jeho oblíbené triky, které vyzkouší aspoň jednou denně.
“Já bych šel, ale bohužel jsem se zamotal. Fakt. A teď taky. A teď ještě víc. Já ti, čím víc se snažím, tak se zamotávám. To je hrůza. Teď už nemůžu jít. Vůbec to nejde. A teď taky ne.” je druhým nejoblíbenějším trikem.
A co nemá rád? Chození z kopce. Chození z kopce je věc, u které byste ho nejradši nechali nejbližšímu kyrgyzovi a vzali si od něj na výměnu třeba oslíka. Kiks totiž neumí chodit z kopce. Ani s jezdcem, ani bez jezdce. Dlouho jsme se dohadovali proč mu to anatomicky nejde, ale stejně na to nepřišli. Nicméně jeho tempo z kopce 2 km za hodinu je peklem, kterým si člověk musí projít, když chce mít skvělého koně na rovinky a cesty do kopce.
Náš koník Café má během putování Kyrgyzstánem rád ještě jednu věc: rád leží.
Každé ráno leží tak dlouho, dokud nevytáhneme sedlo.
Ostatní koně se to od něj naučí a tak máme pravidelně každé ráno, když vyjde sluníčko, před stanem spokojeně se rozvalující lazaret tří mručících koní, nahřívajících se na slunci.
“Je potřeba si odpočnout, dneska zas jedem daleko”, šeptá jim RKK na svítání. Určitě. Slyšela jsem ho.
První část naší trasy Kyrgyzstánem na koni vede na náhorní plošinu Arpa.
Arpa (kyrgyzsky “ječmen”) je ukrytá mezi dvěma pohořími, které se na jejím konci sbíhají. Celkově tedy tvoří takovou horskou podkovu, uvnitř které leží Arpa.
Nachází se v nadmořské výšce okolo 3000 metrů nad mořem, takže ideální počasí pro návštěvu bývá v červnu a v červenci. Pro vstup je potřeba pohraniční povolenka, kterou si vyřídíte v Biškeku.
Je to kouzelné místo, protože, jak už umístění napovídá, vstup do Arpy je pouze z jedné strany. Vytváří tak dojem izolovaného poloostrova, s nádhernými a milými kyrgyzskými ostrovními pastevci. Nutno podotknout, že v Arpě žijí jen bohatí pastevci a bohaté pastevecké rodiny. Klima je tady deštivé a je zde nejlepší letní pastva v celém širém okolí. Taková bohatá pastevecká kyrgyzská rodina ale nemá vilu nebo domeček s jacuzzi. Má, stejně jako ostatní rodiny, úplně vobyčejnou jurtu, jen větší, hezčí a k tomu má třeba tisícihlavé stádo zvířat. Ty je potřeba někde nakrmit a právě Arpa je místem, kde je letní pastva téměř nekonečná.
Na horské expedici na koni je potřeba mít s sebou veškerou stravu na celou dobu expedice. S koňmi se totiž dost špatně stavuje v supermarketu, nasedá do taxíku na nákupy nebo stopuje místní, kteří jedou na trhy. Při putování s koňmi prostě musíte být 24/7 s vašimi koňmi.
Po dlouhém počítání sacharidů, proteinů, kilojoulů, vitamínů a plynových kartuší jsme se dopočítali k tomu, že normální strava z obchodu by vážila pro dva lidi někde okolo šedesáti kilogramů. To nám kůň v nákladní brašně neunese (“mrtvá váha” by měla být max 40 kg, zatímco pohyblivý zkušený jezdec může mít třeba i dvojnásobek) a tak je potřeba volit alternativní varianty se stejným množstvím živin, ale výrazně nižší vahou. S lyofilizovaným jídlem se dostáváme zhruba na dvacet kilo kompletní stravy. A mínus čtyři kartuše plynu. Máme jasno – náš nákladní kůň ty ušetřené kilogramy ocení každý den.
V dlouhém blind test ochutnávkovém výběrovém řízení vyhrálo bezkonkurenčně Adventure Menu CZ/SK, především jejich kuřecí kormou a tikkou masalou. Nabalili jsme tedy na cestu kompletní nabídku lyofilizovaných jídel od nich.
Náhorní plošina Arpa je ideálním místem na návštěvu také proto, že má skvělý terén na ježdění.
Mírně se svažující rovinka nabízí možnost jet klusem i cvalem v podstatě neomezeně dlouho podle sil a schopností koní. Arpa má na délku nějakých čtyřicet kilometrů. Užíváme si ji tedy čtyři dny – dva dny tam a dva dny zase zpět.
Navíc v Arpě nejsou žádné zásadní díry od syslů (to byste se divili, ale syslí díry vás dokážou extrémně zpomalit – jsou velice nebezpečné a tak je potřeba přes ně chodit zásadně jen v kroku).
Arpa leží v pohraničním pásmu hned vedle hranice s Čínou. Po cestě potkáváme ohromnou spoustu rozbořených bunkrů, zákopů i vojenských základen. Nic z toho není samozřejmě na mapě. Třeba tahle bývalá základna je označená jako hřbitov.
Arpa nabízí nekonečné výhledy na liduprázdné hory a divokou přírodu.
Richard, Kiks a Café v překrásné přírodě náhorní plošiny Arpa.
Růžové jezero v náhorní plošině Arpa.
Café odpočívá a užívá si šťavnaté pastvy s výhledem na čtyř tisícové hory v oblacích.
Koně uvazujeme na kyrgyzské kovové kolíky (v podstatě je to roxor s menší úpravou), které se jmenují Qazyq.
Existuje několik způsobů úvazů koně, které se liší podle regionu a také podle preferencí konkrétního kyrgyzského koňáka.
Úvazy kruhové na qazyq a lano
Úvaz za ohlávku. Zabušíte qazyq do země, přivážete ho na obrtlík a z obrtlíku do ohlávky. Hotovo. Modifikací je úvaz za obojek.
Úvaz za přední nohu. Zabušíte qazyq do země, přivážete ho na obrtlík a z obrtlíku speciálním uzlem na přední nohu těsně nad spěnkový kloub/sezamské kosti. Tady je potřeba dbát na poměrně hodně věcí: lano nesmí být moc utažené, aby netlačilo na šlachy ale zároveň nesmí být moc volné, aby nepadalo na spěnku. Nohy bychom měli každý den pravidelně střídat. Kůň nesmí být uvázaný tak, aby provaz končil ve svahu (kdyby se válel na konci provazu, musí být na rovině, aby se mohl bez problému zvednout). Ze stejného důvodu se koně nikdy neuvazují za zadní nohu – hrozí úraz při válení, zvedání se, kopání apod.
My používáme ten druhý způsob, protože jsou na něj naši koně zvyklí. Stáli takto přivázaní i na pastvě před naší jízdou. Většina koní už zná na centimetr přesně délku svého lana a dávají si velký pozor, aby se v případě nějakých pobíhání okolo qazyqu zastavili včas.
Koně potřebují, podle bohatosti pastvy, zhruba kruh o poloměru cca 15 metrů na noc. Když je bohatá pastva tak méně. No a když je chudá pastva, tak se musíte prostě v půlce noci vzbudit a převázat svoje koníky na nová kolečka.
Úvazy noha k noze nebo k hlavě
Tohle je oblíbený způsob kyrgyzů, kteří s sebou nechtějí nebo nemohou tahat několika kilové kovové qazyqy, kladivo a patnáct metrů lana na každého koně. Stačí k němu jeden nebo dva kusy krátkého provazu na každého koně. Nicméně já tento způsob fakt nemám ráda, protože tady na rozdíl od způsobů nahoře vzniká při každém kroku koně nějaký tlak na šlachy. A my chceme co nejvíce eliminovat možnost, že si kůň nějakou šlachu natáhne nebo otlačí. Asi nejhorší způsob pro šlachy je jedna zadní noha nakrátko k oběma předním – přesto se v Kyrgyzstánu používá naprosto běžně. A taky naprosto běžně z něj koně okulhají. Tak to vždycky všem kyrgyzům vysvětluju (ale kdo jsem já, abych jim kecala do tisícileté tradice), většinou úplně zbytečně, ale stejně musím…
Další základna, s nádhernými horami v pozadí.
Během cesty Kyrgyzstánem na koni děláme pravidelné přestávky na nabírání vody. V průměru bereme zhruba dvanáct litrů pro dva lidi na dva dny. Snažíme se mít s sebou vždycky rezervu alespoň šest litrů pro případ, že bychom cestou jeden celý den nepotkali žádnou vodu. A že se nám to vyplatilo několikrát – buď jsme vodu nepotkali žádnou anebo jsme potkali vodu tak špinavou, že nebyla pitelná.
Vodu vždy filtrujeme přes filtr a ještě do ní hodíme Micropur. Ono se to zdá jako zbytečná paranoia, ale když dostanete průjem na koni, tak ten den nedojedete fakt vůbec nikam. Naskočit, seskočit, na záchod, naskočit, seskočit, na záchod, u toho vám koně pochodují a nedejbože začnou někam utíkat když máte zrovna kalhoty u kotníků. A pořád se potřebujete dostat na dobrou pastvu, nemůžete si jen tak plácnout stan tam, kde vás zrovna přepadne břichabol.
Takže se snažíme předcházet problémům jak je to jen možné. I za cenu toho, že máme vodu filtrovanou, tabletkovanou a když je extra hnusná, tak ji ještě na konec převaříme.
Chcete jet taky na expedici? Příští rok bude Kyrgyzstán i Uzbekistán
Pokračování v druhém díle