"Short ride" Kyrgyzstan No.2 - Kompletní zápisky

Day1.

Plán velké kyrgyzské jízdy je jasný: vzít si tři koně, přepravit je na nejjižnější možné místo v Kyrgyzstánu a začít jízdu na sever přes náhorní plošinu Arpa a různé hory ve stylu “kam dojedem tam dojedem”. Nejjižnějším místem volím vesnici At Basshi, která má rozumnou silnici a zároveň už je dost na jihu země. A jelikož okolí At Basshi má rozumný terén a zároveň je poměrně vysoko na dobré počasí a pěknou trávu, slibuji si celkem rychlé průměrné tempo jízdy, s možností klusat alespoň čtvrtinu času každý den.
Plán: At Basshi – Tash Rabat – Arpa – Kara-Kuldja – Sary Mogul.

Jenže to máte tak – plány jsou jedna věc a realita je věc druhá. Jelikož Fidel s Chaiem (naši loňští koníci) jsou již na jízdě po kopytě do Francie kde je čeká zasloužený důchod, a asi všichni ostatní rozumní koně na světě odjeli s turisty, vyjeli jsme s koňmi, kteří jsou více zábavní a méně rozumní. Naše letošní stádo je tudíž následující:

Café – komediant výpravy, válečný kůň a zakladatel světového teroru
Barney (jinak též zvaný RKK) – vedoucí oddílu koní, specialista odhánění cizích hřebců
Kiks – puberťák, šampion výkopu a výkusu na cíl
Richard – muž výpravy a organizační prvek
Lucie – vizionář a prvek náhodného nadšení

Pozitivní je, že každý z našich koní má velmi silnou osobnost. Méně pozitivní je, že tyto osobnosti se ne vždy snesou s ostatními koňmi i lidskými účastníky výpravy – hodnotíme první den výpravy, zatímco náš nákladní kůň Café kouše všechny koně před ním s chutí do zadku, zatímco ti zoufale cválají někam v dál s očima vytřeštěnýma a s otisky velkých agresivních zubů na zádi. Barney mezitím zakládá odbor Nenávisti k lidem se sídlem v At Bashi, zatímco Kiks si v rámci tohoto odboru pořádá workshop na téma “Jak zlikvidovat člověka při sedlání, díl první”. Na tento workshop byl pravděpodobně pozvaný i Café, který tam některé triky pochytil hned první den, nicméně workshop byl násilně ukončen oblíbenou zábavou černých koní na šest s příhodným názvem “šikana”, kdy ještě nepřivázaný Café se zuby vyceněnými honí oba vyděšené koňské spolucestovatele dokolečka po louce, zatímco lidští účastníci výpravy ve velmi inspirativním prostředí vymýšlejí nové jadrné české nadávky. Tak tady se nudit nebudeme.

Letošní příprava na short ride nám zabrala mnoho času v ČR, ale na místě v Kyrgyzstánu už jen dva dny. Po dvou dnech je tedy vše nachystáno. Koníci mají nové podkovy. brašny jsou zabalené a čekající na odvoz. Veterinární papíry vyřešeny. Výstroj vyzkoušena na koních. Zkušební půldenní vyjížďka. Sedí vše jak má? Když zjistíme, že odpověď na vše je ANO, tak posílám finální zelenou naší koňodopravě.

Doprava koní v Kyrgyzstánu je kapitola sama pro sebe. Běžné české přepravníky na koně tady nenajdeme. Zvířata se přepravují na korbě běžných nákladních aut, bez nástupní rampy a bez přepážky. Domluvili jsme předem přes mého známého v Biškeku cenově velmi výhodnou přepravu koní ze severu Kyrgyzstánu až na jih, na začátek naši letošní cesty v městečku At Basshi. Jenže – jsme v Kyrgyzstánu.

Obecně sehnat dobrého, spolehlivého řidiče ve střední Asii, kterému by se navíc ještě chtělo pracovat, je dost problém. Sehnat takového řidiče pro dopravu koní je tudíž problém ještě větší. Řidič měl přijet v neděli. Potom v pondělí. A nakonec psal, že přijede možná v úterý odpoledne. To by znamenalo čekat do úterý a následně přijet do At Basshi někdy okolo druhé ranní. Nějak mu to nevěřím – podle mě spíš nepřijede vůbec. Nastává čas pro změnu plánu. Ten tady ostatně nastává často. Teď je tedy čas najít nového řidiče. A to hned.

S pomocí veterináře tedy voláme jejich ověřenou dopravní společnost. Je to třikrát dražší. Může nás hřát u srdce, že řidiči a jeho kamarádovi platíme jejich dovolenou u příbuzných v Arpě. Zůstávají totiž na jihu, když už tam jedou. Není zač, kluci, užijte si to. Doufám, že aspoň pojedete s těma koněma pořádně. Bejt řidičem v Kyrgyzstánu, to není vůbec blbej job. Placenej seš jak bůh, když zrovna přijedeš na kšeft. A když nepřijedeš, tak se nic neděje, mañana kámo, přijedeš na jinej. Se svět kvůli kšeftu neposere, že jo.

Pro nás nakonec přijel Mercedes sprinter s nákladním prostorem. Jelikož celý den pršelo, domluvili jsme krytou korbu, aby nám koně hned první den nezmokli a nenachladili se. A na podlahu korby pěkně gumu a piliny, aby to koníkům neklouzalo. Interlošaďotel na kolečkách level Kyrgyzstán. No, ne že by to koňští kluci ocenili, ale pro můj lepší pocit a bezpečnost koní cokoliv.

Hned v prvních minutách jízdy však udělám kardinální chybu. “Budete se chtít stavit na oběd?” Ptá se řidič. S naloženými koňmi rozhodně ne, není to bezpečný a není to ani dobrý pro koně. “Ne. Jedem.” Prohlašuji rezolutně. “Tak já aspoň skočím na záměnu másla” říká on a já mu to automaticky schvaluji. Nalejt olej do motoru je důležitý a je to hned. Koupím volej, hrc prc, je to tam, jedem. Teda tak nějak si to blondýna z města představuje. Jenže není záměna jako poplnění. Jaké je moje překvapení, když náhle řidič zajíždí dovnitř do servisu a pod auto leze technik. No do prdele! Nic blbějšího jsem s těmi koňmi na korbě udělat nemohla, fakt. Na stupnici od nuly do desíti mám aktuálně za inteligenci pěkných minus deset bodů.

Nicméně řidiči řídí pěkně a pozdě odpoledne jsme ve zdraví i s koňmi na cílové destinaci. Tedy poté, co jim stihnu zakázat vyložit koně z auta přímo do odpadní díry kadibudky.

Day 2 – 20 km

“Kde je tady ředitel?” hulákám, zatímco hystericky běžím k maringotce uprostřed jurtového tábora. “Já jsem ředitel”, vychází mladá slečna okolo dvaceti, pětadvaceti let. A líp by to neřekla. Zatímco její muž někde trajdá a dva chlapští pohůnci leží na dece na trávě a důležitě si vyprávějí a kouří, ona zvládá menežovat celý jurt kemp, vařit, natírat ploty a stěny budov a starat se o tři děti, z toho jedno roční. Není divu, že se jmenuje Saltanát. Nomen omen.

Můžeme si sem dát koně? Můžeme se tady ubytovat? Můžeme se tu najíst?

“Vsjo možno” odpovídá Saltanát a já vidím, že jsme v dobrých rukou. Tak tady se možná ještě otočíme.

První den vstáváme v šest, do jedenácti hodin jsme sbalení a ujedeme pěkných 20 km. Koně jsou svěží a terén skvělý. Přejedeme přes hlavní silnici do Číny (teda na mapě je značená jako hlavní, v reálu na ní občas jede kamion a jinak nic) a vjedeme nahoru do hor. Až bude voda, zakempíme. Jenže… voda tu není. Což o to, koně dneska pili během celé jízdy a pro lidi vodu máme. Ale nějak nám to komplikuje trasu. Bez vody ani ranní ptáče nikam nedoskáče. V dálce je vidět obrovské říční koryto dole v údolí. Jenže to by znamenalo se téměř celou cestu vrátit na druhou stranu údolí. Rozhodneme se tedy nepřepálit začátek, v klidu vybrat na dnešek dobrou trávu pro koně a pro vodu se vrátit ráno.

Day 3 – 18 km

“Tak támhle je”, rozhlížíme se ráno ze zelených hor do celkem vyprahlého údolí. Řeka. Náš dnešní cíl cesty. Původně jsme chtěli jet už dnes přes průsmyk 35 km do proslulé, nejkrásnější náhorní plošiny v Kyrgyzstánu, do Arpy. Jenže bez vody s třemi koňmi by to byla čirá hloupost. A hlouposti, to já nerada. To nám to začíná.

Po čtyřech hodinách jízdy již zřetelně vidíme se tetelit horký vzduch nad šedými kameny říčního koryta. A uprostřed nich se leskne…!Jako v posledním tažení v poušti se ploužíme s koňmi do nejnižšího místa údolí k vodě. Ještě takovou hodinku cesty a jsme tam.

No, jsme. Tam. V prdeli jsme.

Marně chodím vyprahlým říčním korytem tam a zpět a hledám tu lesknoucí se vodu. Na ohlazených kamenech se vzduch ohřívá na nesnesitelné teploty a absence jakékoli pastvy v okolí dává vědět, že voda tady nebyla opravdu dlouho. Tak takhle umírají ti pradávní cestovatelé v poušti? Máma mi říkala, že bez vody vydržím maximálně dva dny. Jak dlouho vydrží kůň? Dá se dělat vypařováním a kondenzací pitná voda jen z člověčí moči nebo i z koňské? Jsem jen debil nebo ještě větší debil? Proč není v polovině Kyrgyzstánu dostupný signál? Kdo kreslil říční toky na mapách.cz a proč se nikde ani placeně nedají stáhnout satelitní offline mapy Střední Asie? Tolik otázek a žádné odpovědi. V dálce bečí ovce. Moudrý člověk pravil, že když nemůžeš, tak přidej a když nevíš, tak se zeptej. Tak jedem na ovce. Kde jsou ovce, bude dřív nebo později i člověk.

A taky že jo.

Richard si pečlivě připravuje svou ruskou konverzaci, až ji má do detailu nachystanou. Jenže já nenechávám nic náhodě.

“Salam Aleykum. Su barby bu džerde, su? Qayda?” hulákám na něj zdálky jak na tržnici cenu mrkve ve slevě. Žádný čas na společenské rozhovory, potřebujem vodu a hned. “Jooo jooo,” vodpovídá pastevec. “Tam a támhle” ukazuje na obě strany řeky. Aha. No to jsme se toho moc nedozvěděli. “A kolik kilometrů?” zkouším to. “Támhle” ukazuje nejistě pastevec. No tak na kilometry tady asi ovce nepasou, to ti taky mohlo dojít, ty blondýno z města. “A kolik hodin jízdy?” Tohle už má lepší výsledky. “Hodinu tam a čtyři hodiny tam” No tak krása, děkujeme! Richard polyká smutně svou pečlivě připravenou ruskou konverzaci a odkládá procvičené fráze na pozdější příležitost.

A jelikož čtyři hodiny jízdy dnes už nedáme (je důležité nepřepálit ten začátek, chlácholí se Lucie), tak se rozhodnem pro hodinu jízdy zpět. Tím jsme se vlastně dostali oklikou o tři dny později k místu startu, ale to je život a i o tom je ježdění v neznámém terénu bez průvodce. Je prostě potřeba počítat s tím, že realita se ne vždy potká s plánem.

O hodinu později přijíždíme k bahnitému čůrku u silnice, který je plný kravích lejn, naházených kanystrů, láhví od oleje a plechovek od energy drinků. “Co to je za žabinec!” pomyslí si zaráz pět hlav “todle budem dneska pít, jo?!”. No, ale zoufalá situace si vyžaduje zoufalá řešení. Následující hodinu filtruju vodu filtrem, v tábořišti do ní hodím Micropur a ještě před jídlem ji čtyři minuty převařím. Trojitá ochrana. Kondom, prášky, vasektomie. To musí zvládnout i pochcanej žabinec.

V obligátní návštěvní hodinu (pozorováním jsme vysledovali, že návštěvní hodina našeho stanu je každý den přesně v 19:00) přijíždí pastevec na strakatém koni a žene před sebou celé stádo ovcí. Je mu tak deset. Zastaví se na dohled a pozoruje nás. Pak začne cvičit své tři psy. A naskakovat a seskakovat z koně. Pak shazovat čepici na zem a z koně ji zvedat. Prostě se normálně předvádí! No, ale má čím. Zvednout kšiltovku z jedoucího koně, to neumí jen tak někdo. Ocením jeho um uznalým “woopaa!”, na což zamává a spokojeně odjede. Za nějakou chvíli je zpět i se svým tátou.

“Salam Aleykum”

“Džachšmisiz?”

“Džachš, džachš.”

Obligátní společenské okénko.

“Proč spíte tady ve stanu? Pojeďte k nám! Uvaříme vám večeři, popijem čaj a můžete bydlet v jurtě.” No představa, že budeme celý tohle hokynářství teď tři hodiny balit a hodinu a půl zase rozbalovat nějak nesedí s počtem hodin dnešního dne. “Ne, děkuju! My už jsme večeřeli a čaj ještě máme. Dáte si?” Vypadáme asi jako naprostí blázni, ale nemá smysl tady pastevcům vysvětlovat, kolik toho máme s sebou a jak dlouho bychom to balili. Raději naopak pozveme my je, na něco co máme s sebou. “No a kde jste vzali vodu na čaj?” ptá se pastevec společensky. “Tady, z toho potůčku”, odpovídám upřímně a ukazuji na stoku vedle silnice. “Z TOHODLE vedle cesty?!” Čaj se rázem obrátí pastevcovi několikrát v puse. Turisti jsou prasata, chlastají ze stoky. “My vót tabljetku tam dali, vada charóšaja budět”, snažím se ho uklidnit. Nic, pozdě. Urychleně se rozloučí a já se zastydím, že jsme turistům takhle zlepšili reputaci.

Day 4

Cca 31 Km

“Takže čtyři hodiny říkal”, ujasňujem si za svítání nad mapou dnešní trasu.

“No, to bylo od toho stáda. A jedna na druhou stranu. Dohromady pět.” Ukazuje na prstech taje hodin základní školy Richard. Matematik ze mne nikdy nebude.

Bude tam voda? Nebude? Kdo ví. Tady je sucho a vyprahlo. Za průsmykem může být cokoliv. Poušť, pár žabinců s osikou nebo řeka jako Dunaj a tráva po kolena. Bez signálu to nezjistíme a tak se prostě pojedeme podívat. Kdyby tam žádná voda nebyla, tak to máme zase pět hodin zpátky, to dneska stihnem.

Po čtyřech hodinách poctivého klusu po stepi se dostáváme k malému domečku za průsmykem. Vyběhnou z něj dva vojáci. Aha, pohraniční post! Tady být neměl a na cestu do Arpy nemělo být žádný papírování potřeba. Jenže naštěstí zase zasáhlo moje OCD a pro jistotu jsem vyřídila i papíry, které neměly být potřeba. Jen tak. Co kdyby se změnily plány nebo bylo potřeba jet jinudy. Máme kompletní povolenku do všech pohraničních oblastí. A teď se nám sakra hodí.

”Kam jedete?” Začne zhurta starší z pohraničníků. Mluví skvěle rusky. “Do Arpa.” Odpovídám mu ze sedla koně. Tak trochu povýšenecky na něj koukám, jak je pod koněm malinkej. Pušky si nechali v boudě… stejně je to super, zajet si k pohraničním vojákům na koni. Takhle to fungovalo v dobách minulých? “Pokud to půjde, tak celou tuhle kontrolu neslezu”, dávám si předsevzetí. “А сен Арпаны кайда барасың?” ptá se druhý. Mluví jen kyrgyzsky, ale zase je místní z Arpy. Vysvětluju mu podrobně trasu. “A povolenku máte?” ptá se rusák. “Samozřejmě,” a na pána vytahuju ze sedlové brašny jednou rukou kompletní potřebnou dokumentaci. “Prosím,” natahuji se k němu ze sedla a podávám mu kopii všech papírů a naše pasy. Paní na úřadě mi jasně říkala: “originál nedávejte z ruky” a vytvořila nám i dostatečnou zásobu kopií pro rozličné náhodné kontrolory.

Rusák posílá mlaďocha dovnitř s papírováním. Začíná společenská část prohlídky. “Co je tohle?” Moje bezpečnostní vytrvalostní třmeny sklízí více pozornosti, než bych čekala i než bych si přála. Jenže ten komfort v nich! “Třmeny. Bezpečnostní. Aby vám noha nepropadla dovnitř.” Ukazuji názorně výhody košíčku na širokém třmenu oproti mojí špinavé trekové botě. “Aha,” zdá se, že ho to uspokojilo. “Máte cigára?” “Máme.” “Tak fajn.” A rázem jsou z nás kamarádi. Cigáro si schová nenápadně do náprsní kapsičky – asi ve službě kouřit nesměj. A pustí se do pečlivého převazování našich uzlů. Každého koně chytí u hlavy a kontroluje naše uzly. “Chudáci turisti, ani toho koně si neumí správně uvázat! pomyslí si asi. “To je dobrý”, snažím se mu odporovat, když mi převazuje upevnění vodítka k ohlávce. “Není, máte to blbě.” A postupně na všech koních vytvoří lepší či horší, avšak ve všech případech zcela NEkonsenzuální kyrgyzský uzel. Budu si to muset převázat na můj zprzněný uzel jménem “leze drak přes jezero do princezny a teď to nevychází tak tady uděláme pojistku” někde nenápadně za rohem, aby mi to drželo.

Mlaďoch se vítězoslavně vrací z papíry. “Příště ukazujte originál”, zahřímá důležitě rusák a já si beru všechny dokumenty zase pěkně ze sedla. “Jasně!” odpovím vesele a jasně vím, že jasně že ne. “A víte, kde je tu voda?” Ukáže za boudu. Krásná, velká řeka teče z hor přímo do druhého údolí. Z těch stejných hor jako předtím, ze kterých na druhé straně průsmyku neteče vůbec, ale vůbec nic. Dnes máme štěstí. A koně s námi. Na obloze se sbírá na bouřku a my zažíváme letos poprvé kyrgyzské bouřkové peklo, kdy se ti během několika minut vyleje zhora pár kýblů na hlavu za pár minut zase. Nemá smysl stavět stan, koně se intuitivně natočí prdelí proti větru a bouřku tak přečkáme na koni.
Vítejte v Arpě! V ráji pro koně, s šťavnatou trávou po kolena a nekonečnými potoky průzračně čisté vody!

Day 5 – 0 km

5:30! Nadšení a cestovní horečka mne vzbudí těsně s východem slunce. Jsme v Arpě! Konečně! Jedeme!

Jenže prší. Tipuju, že od včerejška ještě nepřestalo. Tak proto je tady tolik vody a krásná tráva… Nezbývá než počkat. 5:45 Prší. 6:00 Prší, jen se leje. 6:30 Chčije. 7:00 Poprchává. 9:00 Leje. 10:00 Prší. Hm. To bude hladovej den, v dešti se nedá vařit (ve stanu z bezpečnostních důvodů zásadně nevařím) a navíc nám dochází voda.

Pořídila jsem satelitní navigátor Garmin, což je to nejlepší na trhu (co se týče satelitních map a předpovědi počasí). Bohužel to, že to je to nejlepší co existuje neznamená, že to není ve výsledku úplně k hovnu. Předpověď Garminu ukazuje, že bude pršet celý den s krátkou pauzou ve dvě hodiny odpoledne a hned po ní bude brutální bouřka. Richard sedlá mokrého koně a vyráží na bleskový výpad k řece pro vodu, takzvaně “na kyrgyze”, což znamená nasednout, nacválat, tryskem někam dojet a pak zase docválat zpátky. Ve dvě hodiny však pauza v dešti není, ani ve čtyři, a v pět přestane pršet a neprší až do večera. Děkujeme, Garmine, že jsi nám zkazil den, tímto se s tebou loučím a rituálně tě zahazuji naspod brašny. Báj báj, potkáme se na konci jízdy. Ode dneška se řídím počasím jako místní, takže mrknu nahoru a řeknu: “prší” nebo “neprší”. “A bude pršet?” “To vím přesně, to je padesát na padesát. Buď bude pršet…anebo ne.”

Day 6 – 17 km

Už jsme ujeli celkově 67 km! To je dost, ne?

Jenže mě ta cestovní horečka neopustila a naopak se každou hodinou stupňuje. Jsme tady TAK KRÁTCE! Vždyť je to jenom měsíc. To je třicet dní a už nám zbývá jenom doprdele dvacet čtyři. Utíká nám čas! Každou hodinu jsme mohli JET a JET a JET a zažívat věci a potkávat lidi a my tady sedíme a čekáme na počasí. Bože! Život mi prokluzuje mezi prsty a každá vteřina čekání nám ubírá z cesty. Kolikrát tu ještě budu, jezdit celé léto na koni? Dvacetkrát maximálně? A když se posere politická situace? Možná jsem tu naposledy? Tomuhle se říká krize středního věku? JEDEM, bože JEDEM, klidně v dešti, já už nebudu čekat ANI VTEŘINU!

A tak vyjíždíme, trochu hystericky, Garmin se svou předpovědí zahrabaný hluboko na dně brašny (“Nemáš tam jinou předpověď? Tahle ukazuje, že bude celý den pršet. Chci nějakou lepší.”)… a jako zázrakem déšť přestane.

Projíždíme nejkrásnější částí Arpa stepi. Na levé straně nádherné vysoké hory Kulunatiynski. Na pravé straně nádherné vysoké hory Džamantau. Pod námi krásná rovná step, náhorní plošina ve třech tisících metrech, ideální pro klus a cval. Nejkrásnější místo na světě. Arpa step. Od chvíle, kdy jsem viděla @Ashley v Arpě jsem věděla, že se sem musím jednou podívat. A ta chvíle je právě teď. Klušeme si vesele pomalu se zužující stepí, která ústí do úzké soutěsky řeky. Celá tato desítky kilometrů široká step se postupně zužuje a zužuje, až se z ní stane kaňon, který vede do vysokých, téměř petitisicovych vrcholů Kiči a Čong Koman. Před námi pohoří jako stěna. Arpa je jako nádherný ostrov, izolovaný od okolního světa. S jedním vchodem, obklopený horami. A zde, na konci Arpy… končí i náš plán projet Arpu přímo skrz, z východní části do západní a pokračovat dále do Sary Mogulu. Letošní počasí je totiž velice netradiční. Každý den několik hodin prší a je poměrně chladno. Marně jsem hodiny a hodiny zjišťovala, kterým čtyřtisícovým průsmykem to bude nejlepší vzít se třemi koňmi ven z Arpy. V normální roky jsou všechny průchozí už od konce května. Jenže dnes… Všechny průsmyky nad tři tisíce jsou pod sněhem. A ve sněhu tu neznámou trasu s koňmi riskovat nebudu.

Moje cestovní horečka tedy dostává skotské střiky. Žádná cesta rovně za nosem. Jednosměrná týdenní zajížďka do Arpy se stala takovou slepou smyčkou a je potřeba vymyslet nový plán. Po dlouhých debatách ve spacáku, zatímco venku opět zuří bouřka je finální trasa tedy At Basshi – Tash Rabat – Arpa – Ak Beit – Terek – Ak Tal – Song Kul. Richard chce zpátky na Song Kul a najít tam cestu pro koně z Arpy mimo jedinou silnici tam bude dobrodružství. Zatímco venku řádí bouřka, cestovní horečka řádí na sovětské mapě, kterých jsem, díky své obsedanci plánem B, C i D, vzala dostatek asi na půlku Kyrgyzstánu. Zítra se budeme muset vrátit stejnou cestou zpátky.

Day 7 – 20 km

Prší. Dopiče prší. To nám byl čert dlužný, tuhle Arpu. Voda tu je, tráva tu je, ale nikam se jet nedá. Jsme tu jako ve vězení. Tady máte vodu, tady máte trávu pro koně, ale nikam nepojedete, leje. Leje. A pořád leje. Už nikdy si nebudu stěžovat, že nemůžu najít vodu! Pár dní bez vody taky není k zahození!

Ve čtyři odpoledne konečně přestane. A tak vyjíždíme na zoufalou misi: ujeď kolik můžeš než zase začne chcát. V ostrém klusovém tempu nás zastaví až slunce, pomalu zapadající za obzor. Víc toho stejně neujedem, prostě je tma, smiř se s tím a dobrou noc.

Day 8 28km

Jó, kdyby dobrou noc! V noci mám službu na koně. Střídáme se poctivě s Richardem a každý jednu noc hlídá naše koníky, aby se jim nic nestalo, aby se nezamotali, žádný cizí hřebec je nenapadnul a Cafého hlídáme, aby nám ho místní nesežrali. Je to totiž nádherný kůň, vysokej, tlustej… a první slovo co při pohledu na něj místní většinou řeknou je: “klobásy”. Jenže neví, že jim rozumím. Tak jim vždycky následně úplně nenápadně vysvětluju, že tohle je kůň strašně známé majitelky koní co tady provádí turisty a pracuje pro ni spousta lidí a ona je zná a oni si vetšinou vzpomenou, že ji taky znají, a s ukáplou slzou jim přestanou téct sliny z vidiny půl korby tučných qazy klobás a dají si slušně další misku kumysu.

No a dneska mám službu já. Někdy po půlnoci je venku brutální rambajs, takže to znamená bleskem vystřelit ze spacáku, vyběhnout do deště a spočítat koně. Po loňsku jsem se poučila, a když mám službu, tak zásadně nespím nahá. Pobíhat patnáct minut jen v pohorkách po stepi v cca pěti stupních v dešti a nahánět cizího agresivního hřebce žádného právě probuzeného sysla nepobaví ani nepohorší…ale ta nachlazená záda se takhle na treku léčí blbě. Před odjezdem jsme koním navázali na hřívu a ocas každému jednu reflexní pásku, takže počítání koní máme jednoduché: jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest reflexních pásek ve světle baterky, všichni koně na svých místech, v pořádku, dobrou noc. Jenže dnes se nemůžu dopočítat. Jedna dva tři čtyři…. a NIC. Kdesi v dálce se leskne několik párů cizích očí. Prosím?

S adrenalinem na maximu vybíhám (ano, v mikině!) ze stanu a zapínám čelovku na mód “banda n(censored) s letlampou”, připravena okamžitě vypálit oči komukoliv v dosahu dvě stě metrů. A…tam je. Náš puberťák Kiks se pase dole pod kopcem připosraně schovaný za RKKčkem, zatímco na jeho místě nahoře na kopci vítězoslavně trůní stádo místních hřebců. No tak to ne, bobani, tohle je naše kempovací místo! A se směsicí chrochtání, syčení a dalších neidentifikovatelných zvuků běžím co nejrychleji nahoru do kopce odehnat cizí hřebce. Ve třech tisících. Čtyři sta. Metrech. Nad mořem. Au, to byl blbej nápad! Zuřivě supící se plazím k těm posranejm debilům a oni, v pubertálním rozpoložení hřebečků od dvou do max čtyř let vždycky kousek popoběhnou, pak mi ukážou fakáče, udělají kolečko a vrátí se zase zpátky na původní místo s pěknou trávou. Však jsme ho Kiksovi taky pečlivě vybírali!

Po mnoha a mnoha neúspěšných pokusech se mi povede ty debily zahnat aspoň za hřeben. A následuje úkol: ulov si strachy šíleného Kiksíka, to všechno stále v prudkém dešti a s hřebci už zase vesele koukajícími z hřebenu dolů: “Koukej, Franto! Ještě tam je! Myslíš že nás půjde zase zahnat? To je zábava! To jsem tady ještě nezažil! Kobyla bláznivá!”.

Někdy k ránu se dohrabu zpátky do stanu. “Celou noc jsem nespala”, mumlám ze spánku okolo páté ráno v reakci na nekompromisní budík, který někdo velmi netrpělivý (tzn. já) večer nařídil na co nejdřívější hodinu.

Přes pohraniční stanici se vracíme zpátky na již vyzkoušené místo bez vody ale s pěknou trávou. Zítra, zítra začne dobrodružství!

Day 9 20 km

“Jedete špatně! Na Tash Rabat je to vpravo!” pořvává na nás pán z bílou Ladou s korbou, zatímco vyhlíží do dáli, stojíc na té korbě. Většinou nikomu neříkám kam jedeme a na všetečné otázky mám vždycky nachystanou odpověď: rovně. “Kam jedete?” “Takhle, rovně.” To každého vždycky tak zmate, že nemá další otázky. Jenže Tash Rabat je tak turistický cíl, že to prostě neschováme. Zase se nemusíme vůbec koukat na mapu. “Salam!” “Salam Aleykum!” “Vemte to tady zkratkou rovně!” říká nám hubený kyrgyz se zvláštním argentinským baretkem na hlavě na ještě hubenějším ryzákovi. “Děkujem,” nezmůžu se na odpor. “A kam jedete vy?” “Na Tash Rabat”, odpovídá rázně. Aha, no tak oni tam jezdí i místní. Za chvíli nás dojede i pán s bílou Ladou. Zastaví, stoupne si na korbu, chvilku se kouká, a zase nastoupí. To je co za místní tradici?

Pán na ryzákovi mezitím pečlivě prohlíží několik koní u cesty. To nebudou kupovat koně a nakládat na tuhle malou korbu, že ne? Mezitím nás na prašné cestě míjí asi čtvrté ozdobené auto. To se všichni zbláznili? Vždyť je středa!

K ryzákovi se přidává podél cesty další jezdec a následně třetí. Ženou před sebou několik koníků a postupně se přidávají další a další. Klušeme do kopce na Tash Rabat a za námi najednou zuřivě dupe téměř stohlavé stádo hříbat a kobyl. Takže letní přehánění stád na vyšší pastviny! Všichni influencéři ty shánění stád sdílí na těch Instagramech a my to tady žijem.

Do Tash Rabatu dojíždíme společně s monstrózní kolonou vyzdobených aut. Ježišmarja, svatba! Tak to jsme v prdeli. Před očima se mi prožene vidina stovky ožralých svatebčanů před jurtou a jednoho tlustého Cafého, pro místní voči zralého do klobásy. “No tak máme smůlu, dnešní jízda ještě nekončí”, pomyslím si pohřebním tónem, musíme vyjet někam daleko do hor. Jenže není svatba jako svatba. Svatebčani přijedou, udělají si obřad u karavanseráje, nalodí se zpátky do ozdobených aut a jedou lejt někam do města. Co by taky dělali v noci tady v horách, vždyť je tu zima. “To jsou místní turisti”, komentuje situaci pohrdavě vedoucí kempu.

V celém jurt kempu je s námi jen jeden návštěvník, takový divný týpek v otrhané mikině. Hned se za námi hrne. “Háj hái”, zdraví nás s příšerným přízvukem. Co to je za bezdomovce? “Aj nou jů”, ujišťuje mne z první dobré. Vyklube se z něj Francouz Florian, do kterého jsem lavírovala svoje moudra pár týdnů zpátky v Uzbekistánu v Sintobu, když jsem se po ránu nudila. Zasedla jsem mu stůl u jeho snídaně a mermomocí mu radila, kam se má v Kyrgyzstánu podívat, protože vypadal roztomile, neschopně a zmateně (jako ostatně každý Francouz na cestách). Teď, po mesici v regionu už vypadá jako každý stopař (tzn. jako bezďák). Výborně si pokecáme, jako bychom se znali roky. “V Kyrgyzstánu je to skvělý, je to, jako kdybys měl v každý jurtě svoji babičku.” komentuje svůj nejlepší zážitek. “Řekneš “Já chci dva knedlíčky” a ozve se “Vždyť jsi hubenej jako lunt, jez pořádně, tady máš čtyři.”” Babičky jsou všude stejný.

Day 9&10 – 25 km (900 m převýšení nahoru 900 dolu)

Jelikož máme v plánu jet zítra tam a zpět, rozhodneme se nechat všechny věci dole v táboře. Tímpádem máme ale o koně navíc. Rozhodnu se tedy večer, že ráno nasedlám Cafého, a dám RKKčku zasloužený jednodenní odpočinek. Přenastavím si na toho obra všechnu výbavu a… jenže Café tenhle plán vycítil. To jsou koně. Za chvíli přiběhnou dva cizí hřebci (kteří tady běželi už tisíckrát tam a zpět…) a Café se rozhodne ukázat, že rozhodně ještě nepatří ani do starého železa, ale ani pod sedlo.

Na krásně mohutné dva cvalové vytrhne profesionálně svůj qazyq ze země a obřími hrby se, s ocasem ohrnutým nahoru jako Arabský hřebec na výstavě, začne předvádět na kolečku kolem rezignovaně stojícího RKK a Kikse. “To je ale debil” myslí si RKK, zatímco znuděně sleduje Cafého show. “Café být silný hřebec, Café se odvázat, Café rád běhat a hrbovat, Café umět hula-hup”, předvádí Café své nepříliš sofistikované, nýbrž o to fyzicky působivější vystoupení. Trvá nám dobrou hodinku, než přestane velký a nepříliš intelektuálně obdařený koník poskakovat v kolečku tam a zpět, řehtat, cválat, vyhazovat, předvádět se v klusu, hrabat do výšky předními kopyty a fyzicky napadat všechny koně okolo. Kdyby se Lucifer vtělil do koně, představovala bych si to nějak takhle. No tak nic, bobane, ty zejtra pod sedlo nepudeš, mám (fakt jo? se divím) pořád ještě nějakej pud sebezáchovy. Ale práci si zasloužíš. RKK tedy zůstane jezdeckým koněm a ty budeš makat aspoň naprázdno. Místo pack horse teda máme zítra spíš rest horse. “Café souhlasit. Café rád odpočívat.” přitaká mlčky obtloustlý ještě udýchaný Café a já spolknu svou větu o salámu a jdu raději spravovat potrhaná lana a ohnuté qazyqy. Musíš ho milovat, jinak to nejde.

V plánu je vyjet si nalehko na vyjížďku z Tash Rabatu přes průsmyk k malebnému pohraničnímu jezeru Chatyr Kul a zpět. Podle mapy cca třicet kilometrů cesty. “To dáme” říká Richard. “No, spíš ne”, dívám se na převýšení trasy 1400 metrů nahoru, 1400 metrů dolů.

Vyrážíme poctivě za svítání a Francouzovi Florianovi necháváme náskok – abychom toho pěšího ubožáka neztrapnili. Po týdnu a půl už jsme aklimatizovaní v pohodě na tři tisíce nad mořem a naši koně taky. Jenže… na čtyři tisíce v průsmyku naši koníci nemaj. RKK funí, jako by měl chcípnout a ve chvíli, kdy jeho tepová frekvence překračuje rozumnou hranici, tak seskakuju. “Milý RKK, sice zásadně pěšky nechodím, ale dneska máš výjimku”, pohladím ho po hlavě a dám mu velikou pauzu. Richard s Kiksem se mezitím zmenšují a zmenšují na úbočí hory, až zmizí za zatáčkou. “Hurá, tak už je mi dobře, tak jdem,” prohlásí RKK v levé ruce, zatímco Cafe se přidá z druhé strany. “Café být nachystaný, hurá, Café vyrazit!” Pro podpoření pravdivosti onoho výroku z čiré radosti bleskově hryzne RKK do plece.

Být uvláčen koňmi sice patřilo mezi běžnější středověké tresty čarodějnic, ale za A) nejsem čarodějnice a za B) jsem nevěřila, že by se to dalo ještě v dnešní době někde jen tak vyzkoušet. Café s RKK však dokážou splnit i ta přání, o kterých jste vůbec nevěděli, že je máte. Zoufale vlaju na vodítkách po šotolině nahoru za víc než tunou dvojité živé váhy a myslím si, že trhám časový rekord za nejrychlejší pěší výstup na čtyřtisícové sedlo.

Tedy než potkáme francouze Floriána. Vesele sedí na průsmyku a kouká do dálky na jezero. “Ježiš čau, co ty tady”, vypadne ze mě.

“Odpočívám. Už jsem tu pár hodin. Vylezl jsem támhle na vrchol hory, jsou tam pěkný výhledy. A teď už pomalu půjdu dolů.”

“Abychom toho ubožáka neztrapnili”, mumlám si zahanbeně, vzpomínajíc na každoroční marná předsevzetí.

Night 10 & Day 11
Který turista ho má většího?

Po náročném výstupu a sestupu se vracíme zpátky “domů” do jurtového kempu. Takový pěkný domov na dva dny. Vesele si přivážeme naše koníky na pastvu v dohledu a nataháme hromadu špinavých koňských brašen do jurty. Čeká na nás však překvapení. Dnes je totiž pátek. A v pátek je všude lidí plno.

Motory za jurtou burácí a přímo doprostřed kempu se vřítí dva pánové na motorce. Ježkovy voči, no to nám tu chybělo. “Dobrý den, přijeli jsme vám do obyváku, můžem si sem kydnout motorku?”. Po pár týdnech mimo civilizaci přijede civilizace až za váma. A za chvíli ještě jeden v autě. Navonění, nagelovaní pánové středního věku. Vždyť já už skoro zapomněla, jak taková voňavka vypadá, natož jak smrdí.

Sejdeme se u večeře a rozvine se klasická hlučná diskuze přechytralých bílých pánů středního věku. Jeden motorkář je z Nizozemska. “Ále, co bych dělal, jsem top manažer firmy”, vypráví tomu ulízanci, co přijel autem. Klasické poměřování pindíků. Jeho syn chtěl být zubařem, ale v Nizozemsku je hrozný přetlak studentů na škole a tak hledali školu, kde by ho vzali, až ho vzali v Košicích. No jo, do Košic nechce nikdo, to chápu, bejt zubařem v Košicích je trochu jiná liga než bejt zubař v Amstru. Druhý motorkář mlčky přitakává, nepoznám, jestli se baví nebo stydí (je to němec). Sultanát nám mezitím dolévá čaj a nosí na stůl opulentní hostinu (“Jako od babičky, řekl by Florián skromně. Ach, jak nám chybí, vyměníme tři tyhle vocasy za jednoho smradlavého stopaře).
V tom se chopí slova uhlazenec, co přijel autem. Začíná svůj životní příběh. Nikdo se ho na to neptal, ale to mu viditelně nevadí. Je to ortodoxní křesťan z Bulharska a manželka je Kazaška. Jejich rodina žila v Rusku a jak za sovětského svazu pronásledovali ortodoxní křesťany, vyhnali celou jejich rodinu z Ruska do Kazachstánu. “Je to pořád to stejné Rusko”, pustí se do debaty o politice. “Rusové jsou vygumovaní, mají tam propagandu. I babička z Almat v Kazachstánu sleduje televizi a mysli si, ze válku začalo NATO a Amerika. Ale je to jenom jedem diktátor. Stačí se ho zbavit a je klid. Je potřeba zabít Putina!” tvrdí hystericky s planoucíma očima u Kyrgyzské večeře v jurtě. Ty kráso, tak nám ta politika došla až sem. Člověk se jde schovat do jižního Kyrgyzstánu před tou mediální masáží a ani tady není v bezpečí. Budu blejt. “Ano, ano, je to potřeba,” přitakávají svorně oba motorkáři.
Tak já jsem ráda, chlapci, že tady v jurtě v jižním Kyrgyzstánu tři bíli muži středního věku dokázali vyřešit celou politickou situaci v Rusku a na Ukrajině. Cejtím se trapně jako už dlouho ne. Jenže debata pokračuje, chtě nechtě.
“A co manželka? Jak ta to bere? Je tady nebo v Kazachstánu?” ptá se holanďan.
“Manželka tady se mnou není. Je to svině, válí se u Issik kulu s dětmi u vody. Nechal jsem je tam, co se tam s nimi budu týden válet”, prohlásí Bulhar a paní domácí Saltanátce povyskočí v ruce čaj, jak jí vyjedou oči z důlků. Nikdo totiž neví, že mluví poměrně obstojně anglicky.
“No a čím se živíte?” nahazuje holanďan. “Živím se focením. Jsem světoznámý fotograf. Fotil jsem pro spoustu časopisů. Fotím už přes čtyřicet let. Měl jsem spoustu mezinárodních výstav, třeba teď naposledy v Bulharsku…”
“Aha, no to je zajímavé”, chytí se nagelovaný Němec konečně do diskuze, “já se snažím amatérsky fotit, můžeš nám prosím ukázat nějaké fotografie?” Pořád nechápu jestli to myslí vážně nebo jestli je to trol.
“Ne…” odmlčí se Bulhar dost zaraženě. “Tady není signál. Žádné tu nemám.”

Poměřování pindíků skončilo, pane světoznámý fotograf. Ve společnosti cizích lidi muže být každý tím, kým chce. Někdo je umělec z National Geographic (tímto zdravím nejmenovaného kamaráda, který na čepici National Geographic, kterou koupil ve stánku se suvenýry, a na patřičnou historku o jeho světoznámé profesi sbalil během naší cesty Kazachstánem zhruba tolik kazašek, jako je na nočním kazašském nebi hvězd – nutno podotknout, ze kazašky si za tuto službu následně řekly peníze, takže je to v zápase “kamarád vs kazašky” vlastne fifty fifty), někdo manažer a někdo světoznámý fotograf. Tak nevyšlo, zkus to jindy, ty tlučhubo bulharská.
Dávám si do levého ucha špunt a pochválim Sultanátce její čerstvý chleba. Usměje se. Aspoň někdo je tu normální.

Edit – odpověď na titulní otázku: Němec.

Day 12 – 25 km (11 km vpřed a 14 vzad)

Některé dny jsou jako malované. Některé jsou napí*u. Tak dneska, dneska je ten den napí*u.
Ráno se budím v pět. Prší. V šest. Prší. V sedm – neprší! V zoufalém shonu se snažíme nažrat, nasedlat a sbalit kemp, všechno naráz. Jenže než se nám to povede, začne zase pršet. Sedla mokrá. Stan mokrý. Výbava mokrá. Já mokrá. Všechno mokré. Café hned z první dobré nacválá se všemi brašnami ještě dřív než vyjedeme a uteče nám do prdele. “Café být volný, Café být rychlý!” Naštěstí jenom oběhne kolečko a vrátí se zpátky. Koho by chudák šikanoval, kdyby ostatním koníkům utekl?
Napí*u atmosféra se přenese do celého týmu. To je ta špatná energie na cestách. Jakmile si ji tam pustíš, usadí se a rozpíná a rozpíná, až pohltí úplně všechno. Všechny vůně, všechny výhledy, všechny zázraky… Zůstane jen člověk s malým mráčkem nad hlavou. A dneska s náma ten mráček jde vytrvale.
“A nezaprší a nezaprší”, chčije vytrvale provazy vody už třetí hodinu. Mobil s navigací mám promáčený durch, snažím se ho tedy vytahovat co nejméně. Za krásným třířečím potkáme na úzké rozbahněné cestě zaseklý nákladní Kamaz. Když se daří, tak se daří. Další půlhodinu trávíme obcházením Kamazu příkrým srázem dolů a následně zase nahoru. “Kam jedete?” hulákají na nás z Kamazu. “Rovně”, používám svou obvyklou vyhýbavou odpověď. “Na Songkul je to na druhou stranu!” hulákají. “Hahaha, vtipný”, odpovídám nasupeně. Takhle si z nás dělat srandu.
Za další hoďku přijedeme do krásného údolí. Uděláme fotozastávku, zatímco neustále vytrvale prší. Tak teď rovně nebo doleva? Jenže se mi pokazila GPS. “Richarde, mrkneš prosím na GPS? Ta moje ukazuje, že jsme někde úplně v řiti.” A doprdele. Aaaaaaaa, do prdele. Ony se nepokazily obě GPS. Pokazilo se moje vedení dnešní trasy. Jsme úplně v prdeli. Jsem hrozne nasrana. Oni měli ti kluci z Kamazu pravdu. Na Songkul je to na druhou stranu. Když budeme pokračovat rovně, bude to o 37 km dál oklikou. A když půjdeme zpátky, bude to o 7 km dál. O těch SEDM kilometrů, které jedu vesele poslední hodinu a půl někam doprkvančic a nekoukám se na mapu, protože prší. Tak je rozhodnuto. A v tom celodenním chcanci jedeme zase zpátky. Krásná vyjížďka, 15 km v průtrži, to nemůžu říct. Stanujeme o jedenáct kilometrů dál než včera, na odbočce u cesty. Milý dnešní dne, děkujeme, táhni, posílám klíčenku.

Day 13 – 21 km

Dobrodružství! Dneska vystoupáme po cestě na průsmyk. A pak se dostáváme do oblasti, kde už nemají žádné mapy absolutně žádné cesty. Podle vrstevnic vyhaluzím, že když dneska odbočíme za průsmykem včas doprava do červených hor a následně zítra včas doleva takovým širokým údolím, tak se prostě za pár dní musíme napojit na hlavní most přes řeku Naryn. Prostě musíme. Ty vrstevnice tam vypadaly pěkně. Navíc místní mapy tištěné ukazovaly promo fotku jezera někde poblíž (i když na nich žádné jezero není vyznačeno) a to znamená, že pokud je tam jezero, bude tam i voda! Ušetříme si tak 84 kilometrů po silnici, který prostě odmítám chodit, protože po silnici je to hrozná nuda a místní jezdí jako prasata.

Jenže dneska to nejede. Po včerejším debaklu jsme dnešek začali s nadšením, ale průměrné tempo tři a půl kilometru za hodinu nám ukazuje, že to dneska nebude s kilometráží o nic lepší. Café se vleče, jako by měl chcípnout. Tempem průměrné želvy se naše trojka koní vleče krok sun krok směrem nahoru na průsmyk a pak zase dolů.

Po poledni začne bouřka. Monstrózní, důstojná bouřka, která se nasbírá nad kompletně celým průsmykem. Snažíme se jí ujet. Ale osudu neujedeš a bouřce taky ne. V tom největším chcanci potkáme jediný vodní tok od dnešního rána – žabinec tekoucí v příkopu. Jelikož nemáme žádnou jistotu, že dnes potkáme nějakou vodu, napojíme koně a začneme nabírat zelenou vodu do láhví. Z ničeho nic se objeví kamaz a tak dvanáctiletý kluk od volantu na nás haleká: “Je všechno v pořádku? Potřebujete pomoct?” “Nabíráme vodu”, snažím se vysvětlovat, než mi dojde zbytečnost mého konání. “Voda je špinavá, dejte si kumys!” začne nás přesvědčovat a po nějaké době zuřivého odmítání jim zamáváme, s celou flaškou kumysu v ruce. Odmítat pohostinnost tady prostě nejde. (“Co s tím budem dělat? Já to nemůžu pít, bych se instantně posrala. A tobě to taky moc nedoporučuju.” “Tak to tady normálně vylej do toho příkopu.” “To nemůžem vylejvat, když jsme to z dobrého srdce dostali.” “Když to nevylejem teď, tak to vylejem zejtra.” “Tak zejtra. To zní jako kompromis.”)

Po dalších pár hodinách cesty podle vrstevnic se stane zázrak. Před námi se vynoří malinké, ale zato průzračně čisté jezero v prohlubni pod námi. Našli jsme ho! Pro dnešek jsme zachráněni. Čeká nás náročný úkol pro změnu vylít všechnu zelenou vodu a nafiltrovat novou přímo z pramene. A starat se o koníky. Obzvlášť o toho jednoho. Dneska kempujeme na místě, kde jsou i keříky, takže jde o test inteligence.
“Viď, Café?”
“Café být velký, Café zvládnout, Café být silný.”
No ale ve frontě na inteligenci ten koník chyběl. Za chvíli se ozve zoufalé řehtání.
“Huguhuhu! Café být zamotaný!”
Osmkrát kolem jednoho keříku…
“Café mít hlad!!!”
“Cafe, stačí udělat osm koleček na druhou stranu kolem toho keříku a budeš volný”, snažím se mu na dálku poradit z tepla spacáku. Ale zbytečně.
“Huguhuhu!!! Haló! Café být tady! Café umírat hladem! Jít rychle za Cafem! Café být zamotaný, Café potřebovat vymotat!! Huguhuhu! Cafe mít hlad!”
A tak děláme trpělivě osm koleček na druhou stranu, v naivní naději, že když to s ním budu párkrát chodit, tak se to časem naučí. RKK projde testem inteligence na jedničku. Co si zamotá do provazu, to si zase vymotá. Kiks dostal protekční místo bez keříků. No a Café…… po několikátém vstávání ze stanu to prostě vzdám. Vezmu kladivo, provaz a Cafého koňskou sílu a společně roz*ebem ty keříky na sračky.
Café se spokojeně pase v záři zapadajícího slunce, vyválený v čerstvé hlíně. Možná to vůbec není hloupý koník. Možná je prostě jenom extrémně přechytralý.

Day 14 – 31 km

Jede tooo! RKK jede jako splašený. Hned na začátek dne RKK několikrát uskočí do boku a nacválá, a Café mu zdatně sekunduje, takže místo jednoho praštěného koníka máme rázem dva praštěné koníky.

Jedeme údolím do vesnice Ak Tal. Z ní se vydáme přes jediný existující most v okolí přes řeku Naryn. Údolí jsem našla podle vrstevnic – na mapě není žádná cesta…Takže bude dobrodružství! Pro jistotu to ještě po cestě ověřuji tak, že zuřivě mávám na týpka na motorce, který projíždí okolo. “Je tady cesta do Ak Talu?” hulákám a modlím se u toho ke všem existujícím bohům. “Za tímhle velkým kopcem je odbočka a odtamtud cesta”, huláká zpátky a fotí si nás u toho na mobil na památku. A je tady nádherná cesta, takže skoro celou dobu klušeme. Nejlepší volba. Celé údolí projedeme za jeden den a ušetříme si tím víc než osmdesát kilometrů po silnici. Kempujeme hned před městem Ak Tal v údolí řeky. Teče tady jen oranžová voda – koně to naštěstí moc nepijou, jiná voda ale není.

Ráno Richard filtruje vodu a já držím tři koně. Ze sedla RKK. Vyberu jim tu nejkrásnější travičku. Tak, tady papejte konici, máte minimálně půl hoďky na to, abyste se nažrali před cestou.

Jenže, je to spolek mentálně slabších koníků. V páté minutě žrádla se Café začne nudit a kousne RKK do zadku. RKK po něm kopne. A Kiks prohlásí: “Hurá! Anarchie! Pank a totální chaos! Tak to by stačilo, dědoušové, já odcházím. S takovou bandou přestárlých pitomců tady nebudu.” A vydá se sám na cestu kolem jezírka. Marně mu domlouvám, marně za ním táhnu oba provinilce, on dál s ladností baletky kluše vpřed. “Stačilo páprdové, já se odpojuju, kolem je spousta lepších koníků. Já jsem mladej, to zvládnu sám, naschle!” Po pár minutách pronásledování však přijde katastrofa. “Chrrrrrooo chrrrr!” Kiks uvidí staré vyhaslé ohniště a v něm hromadu odpadků. Zuřivě chrochtá. Otočí se. “RKK?! RKK???” řičí vyděšeně. “Co to je? Zachráníš mě? Já to tak nemyslel. Jseš nejlepší vedoucí stáda. Fakt!”

RKK ho s klidem anglického lorda dojede. “To je ohniště, ty trubko malá. Co to mám za stádo. Tak pojď, jdeme zpátky.” A tak potupně vlečeme oba raubíře zpět na krásnou travičku. Když tam dojedeme, voda ještě není nafiltrovaná.

No nic, kolektivní vina, kolektivní trest – tak budete prostě hladem. A následujících několik desítek minut všichni tři potupně stojí nakrátko s hlavami u sebe a klimbají. Já vám dám žrádlo. Tady bude pořádek.

Day 15 – 25 km

Poprvé od začátku jízdy potkáváme obchod. Z obchodu vyběhne zhruba padesátiletá paní. “Jéé, koníčci!”, rozplývá se rozložitá kyrgyzka, “ty jsou krásní, můžu si toho ryzáka pohladit?” Koňáci jsou všude stejní, v ČR nebo v Kyrgyzstánu. Nezávisle na tom, kolik koní už dneska viděli, stejně je to pokaždé znovu takové to dětské “jééé” nadšení.

“Můžete, jasně, jen bacha na toho černýho…” no skoro to ani nestihnu doříct. Café pozná, že se bavíme o něm. “Café velký, Café silný, Café ukázat!” a s ušima položenýma výhružně až na půlce krku se velkým skokem zahryzne do štavnatě mlaďučké Kiksovy hřívy. Kiks zapiští a otočí se na obrtlíku, kopajíc po Cafém. “Kreténi!” Zanadávám, a snažím se ze zbaběle couvajícího RKK udržet oba rváče. Paní se zpožděním několika vteřin zmateně uskočí a nevěřícně pozoruje koňský černohnědý mumraj zubů a kopyt. Kretén je mezinárodní slovo, a je vidět, že asi není použito poprvé. Do toho přijíždí z jedné strany starý Kamaz a z druhé omlácená Lada niva která pamatuje snad ještě i soudruha Lenina. Dopravní zácpa svou závažností zpacifikuje oba provinilce a potupně se z prostředka křižovatky posuneme do stínu k odpadkovému kontejneru. Richard přináší vítězoslavně z obchodu pět flašek vody, dva chleby, jeden salám, jeden sýr a jednu okurku. Takovej normální nákup po patnácti dnech v horách.

Vesnice Ak Tal je nádherná vesnice. Žádní turisti. Žádné památky. Jen pravý nádherný kyrgyzský vesnický život. Tři opilci před obchodem lejou lahváče. Mladej kluk ženě po silnici ovce. Tři holčičky jezdí na starých zrezavělých kolech tam a zpátky po hlavní silnici. Kdesi v rigolu hnije mršina krávy. Paní na zahrádce věší čerstvě vyprané prádlo. Její dcera hadicí umývá velký červený koberec. Okolojedoucí žigulík zastaví a jeho řidič na nás pořvává nesrozumitelné věci. “Nenechavejte toho koně pít z kaluže, chcípne vám!” končí jeho dlouhý kyrgyzský monolog, tomuhle by rozuměl i negramota. “Jojo,” uklidňuju ho lakonicky, zatímco zvedám hlavu všem třem koním z kaluže. Čerstvá čistá voda je lepší, jenže od včerejška je to samá oranžová voda nebo hnědá voda…a teď si vyber, oranžová, hnědá nebo žádná? Čerstvou vodu jsem si ještě z rukávu nevyčarovala, ta bude bohužel až odpoledne za řekou Naryn.

Najdeme nejlepší místo na kempování na světě. Zhruba v 2300 metrech nad mořem, nádherná tráva, hned vedle řeky, a tudíž samozřejmě spousta komárů. Ale nádherné počasí – poprvé za celou dobu je opravdu pěkně. Svítí sluníčko a fouká větřík, není ani vedro ani zima… Válíme se před stanem a ta pohoda, ta je nekonečná. Koně mají pěknou pastvu a řeku na dosah. Připomíná mi to Sibiř, pěkná příroda, lesy, mouchy, sluníčko, větřík, horské potoky a žádný lidi.

Večer se jdeme umýt do řeky. Je tak studená, že tam zvládnu doslova jen skočit a zase zuřivě vyskočit ven. “Ocachtání se nepočítá jako umytí”, prohlašuje rezolutně Richard, nicméně já jsem bábovka, takže budu prostě jen ocachtaná a špinavá…

Ráno nás čeká překvapení. Café dostal alergii na komáry – takže by se dalo říct, pěkně po česku, že je to muchař. Ale v Kyrgyzstánu žádní muchaři nejsou, všechny muchaře už hodili do salámu, takže nesmí bejt muchař. Chudák koník. Je puntíkovanej jak křepelka kropenatá. No ale co se dá dělat, s komáry tu další noc nemůže zůstat a tak se pro jeho dobro musí posunout dál a do vyšší nadmořské výšky, kde komáři nejsou. Richard provádí kouzelné sedlání tak, aby všechny štípance byly mimo zátěžová místa. Zvládne s tím den cesty ve zdraví? Nezbývá než se modlit.

Day 16 – 28,5 km

Café je unavenej a nejede. Ono je to pochopitelný, s těma štípancema. Chudák koník se vleče vzadu a vypadá, že daleko nedojde. Ale ještě pár výškových metrů a….
Song Kul!
Přijeli jsme do cíle, na Song Kul.
Fučí tady, je to placka a nic v dohledu. Spíme v jurt kempu Mirlan. Ten je nejblíž a má okolo sebe nejmíň koní. To jméno si zapamatujte, především abyste tam nikdy nechodili, pokud nechcete dopadnout jako my následující ráno.

Richard dostává medaili za nasedláni roku, protože Café není odřený nikde, ani na kohoutku kde měl komáří štípance. Celkem mu to splasklo, hlavně pod sedlem. Nicméně přijedeme a Café asi hodinu leží a spí. Poprvé za celou cestu je vidět, že toho má plný zuby. Richard taky, chce tady zítra den odpočinku. Jenže osud tomu chce jinak…

Day 17 – 9 km tam a 7 km zpět

Jedeme si pro internet. Potřebuju zařídit dopravu koní zpátky domů, jenže signál jsme nepotkali ani jednou už od začátku jízdy. Vyjíždíme z kempu Mirlan do kempu Ulush, což má být 3 km na druhou stranu. Kyrgyzské počty, ve skutečnosti je to 9 km. Mají internet starlink od Elona Muska a prodávají ho za 500 somů na den, kdy se můžeš vesele připojit uprostřed přírody na internet. Vlastně je to super. Každý pastevec má možnost se dostat k maximu informací, každé dítě v jurtě má přístup k celému nekonečnému světu internetu. Cvičit si angličtinu v duolingu, studovat odborné knihy, zlepšovat si kvalifikaci…nebo si číst o tom, že země je placatá.

Uprostřed přírody na Song kulu se věci mění rychle. Všechny jurt kempy v okolí mají plno. Autobusy čínských turistů už letos dojely až sem. Je to peklo, nejvyšší čas začít objevovat jiné destinace, tady bude za pár let Bibione. U jednoho kempu mají celkem prázdno. Objevím ušmudlaného správce kempu.

“5300 somů za člověka na noc.” “PětTISÍCtřista?!” vyblekotám nevěřícně. “Да” pochichtne se pán stydlivě. “Hm, tak to je přes 50 dolarů, to je trochu moc.” “Na člověka, ne na celou jurtu”, kontruje pán a směje se. Nevypadám, že můžu bydlet v pozlacené jurtě. Rozhodně ne teď, po všech těch dnech potu a deště. “A můžeme tady mít koně?” “Ne.” V zemi koní nemůžu mít koně před čínskou jurtou. Hm, tak nic tak naschle.

Před námi je mini kemp s šedivými jurtami. “Tak co tady?” Vyběhnou tři holky, tak kolem patnácti let každá. “Jasně. Za 1700 somu.” Následuje obligátní otázka. “A můžeme mít jurtu s výhledem na naše koně?” “Jasně, ale koně musí být až za cestou.” “Takže mohou být koně tady?” A laškovně hupsnu za ohradu z bílých kamenů.” “Jasně.” Tak jo. Dneska máme domov. Bude se hodit.

Pustíme se do skvěle sehraného divadla odsedlávání koní, rozbalování brašen a uvazování koní. Společnou praxí jsme tuhle večerní práci stáhli na pouhých dvacet minut plus stavění stanu a vaření večeře. Každý briskně odsedlá svého koně. Hodí mu zpět na záda deku, protože je pod sedlem zpocený a venku fouká. Sedlo s brašnami hodí na hromadu. Následně je potřeba odvázat nákladní brašny od postroje, sundat nákladní brašny z koně a odsedlat nákladní sedlo. “Yordam mumkinmi?” Můžete mi pomoct? Ptám se okolo stojícího pana, který nečinně přihlíží, jak se snažím svýma ručičkama jako hůlkama sundat těžkou nákladní brasnu. “Bu qyin.” Je to těžký. “No jo, no jo”, říká a jde mi pomoct, házeje nákladní brašnu jednou rukou na hromadu. No dobře, zas tak těžká asi nebyla, jen já jsem blondýna z města.

Richard vytáhne z nákladní brašny provazy, velké železné kolíky qazyq a obrovské oranžové kladivo. Provazy hodí před koně a s qazyqy a kladivem pečlivě odměří dvacet kroků (mých třináct kroků, jeho dvacet kroků, logiku v tom nehledejte) v poloměru kolečko nejlepší trávy pro každého koně. Nutno říct, že to má svá další pravidla – kolečko nesmí končit v kopci (kdyby se kun válel, aby neskončil na konci provazu ve svahu), koně na sebe nesmí dosáhnout tak, aby se zamotali, ale musí na sebe dosáhnout tak, aby se mohli socializovat (takže to vážeme “na ňufnutí”, hlavou na sebe dosáhnou, ale nohama už ne), a ideálně je potřeba dávat vedoucího koně stáda z té strany, ze které hrozí nebezpečí a ještě lépe doprostřed mezi oba podřízené koně, aby jim dodával klid a bezpečí po celou dobu pastvy. Za minutu třicet pět jsou qazyqy na svém místě v trávě a každý je pečlivě označen mašličkou, obalem na qazyqy nebo oranžovým kladivem (není nic horšího, než hledat náhodně v trávě kus železného očka o průměru osm centimetrů s vědomím, že pokud ho nenajdete, tak jste moj drahy v riadne prdeli, protože nemáte odteď kam uvazat koně, vím to, protože jednou jsem za deště hledala tohle očko celé odpoledne).

Mezitím vážu každému koni na přední nohu jeden provaz speciálním uzlem (který následně ještě pojištuji jedním jiným uzlíkem navíc) a dbám na to, aby se nohy každý den pravidelně střídaly. To všechno je potřeba udělat opravdu rychle – tak rychle, aby se koně nerozutekli po okolí, protože zoufalé nahánění koní po stepi přidává zbytečně práci, čas i stres. S uvázanými provazy vedu jednoho koně po druhém k jeho qazyqu, kde ho přivážu na připojený obrtlík na dračí uzel.

Pán tu souhru zaraženě pozoruje. “Víte, tohle v Kyrgyzstánu ženy nedělají”, ozve se. “Co nedělají?” Ptám se ho zmateně. “Nejezdi na koni?” “Ale jezdí, jen jim nepřivazují nohy. To dělají vždycky chlapi.” Aha, tak na kyrgyzské genderové stereotypy jsme v naší dělbě práce nemysleli. Nicméně takto je to celkově nejefektivnější. Já se kladivem do čehokoli trefím tak jednou za tři údery, ve frontě na přesnost jsem jaksi chyběla.

Day 18 – 0 km

Přišla otrava jídlem z včerejší snídaně z prvního jurt kempu. Musím říct, že takovou otravu jsem dlouho neviděla. Po prvotní horečce přichází blouznění, a několikahodinové promluvy zcela mimo realitu naštěstí odezní po silné čtyřkombinaci Endiaron-Smecta-Černé uhlí-Paralen. Sháním teploměr, ale bezúspěšně (ten náš praskl v koňské brašně a vytekl do ní, mezi Enteromulgat pastu proti kolice a dalších několik vyteklých věcí, co prostě nezvládly tlak ostatního nákladu ve cvalu). Od paní z jurty dostaneme Omniprazol, což je prý místní antibiotikum. Žluto bílý prášek ustřihnutý nůžkama bez data spotřeby je velmi pofidérní, ale v noci je nám tak blbě, že si ho nakonec vezmem. Dnes tedy bude klid na lůžku.

Jdu aspoň napojit koně. Pěšky? Pět minut pěšky? Nikdy!

V zemi koní nebude nikdo chodit pěšky. A tak nasedlám RKKčko a do vláčku za sebou si vezmu Cafého a Kikse. Inspiruju se u Uzbeků (ti zvládnou takhle ve vláčku až šest koní). Cafe se snaží hryznout nebo kopnout některého z “kamarádů”. A jelikož mám za sebou dva koně místo jednoho, tak si nemůžu tentokrát dovolit žádný průšvih. “Café!” Okřikuju ho stroze. Podívá se na mě vyčítavě. “Já? Café být hodný. Café vždycky poslouchat.” No jasně.

RKK je Pan vedoucí – ovšem jaký pán, takové stádo.

Hrdě vede své panoptikum přímou cestou rovnou k vodě. “Pojďte se mnou, holomci, cestu znám a neměním směr”, vykračuje sebejistě. Přes rozbité trsy trávy močálu okolo se dostaneme až na krásnou oblázkovou pláž jezera Song Kul. Café a Kiks okamžitě ponoří čumáky do vody a začnou pít. Jenže ouha, jezero má – kdo by to byl řekl! – vlny. RKK se vyděsí. “Zachraňte se kdo můžete, kluci, všichni pryč, řítí se na nás obrovská a strašlivá… celé dva centimetry vysoká vodní vlna!”

Café a Kiks okamžitě uskakují z vody. “Panebože! Vlna!” Co na tom, ze přes minulé tři vlny už vesele pili. Šéf řekl “pozor vlny”, tak je potřeba poslouchat. Jenže žízeň je silnější. A tak seskakuji z hysterického RKK, snažícího se dostat co nejdál od vody a v jedné ruce držím Cafého a Kikse, pokojně pijící čistou vodu s vlnami (to je něco jako pivo s pěnou nebo laté s obrázkem) a v druhé zmítajícího se ryzáka. Co naplat, je to zrzavej kůň.

Další zastávka je tedy několik desítek minut vzdálená zátoka, kde voda vytvořila velikou bahnitou kaluž. Panoptikum poslušně stojí, zatímco RKK lačně hltá doušky lahodné, rybinou a bahnem zapáchající hnědé vody. Jiný kůň, jiné chutě.

“Dobrý, stačilo kluci”, prohlásí RKK a vyčvachtne si prudkým trhnutím přední nohy z bahna na okraji zátoky. “Jdem žrát.” A náš vláček se poslušně vrací na povel pana ředitele zpátky k jurt kempu, aby se mohl po ranním zevlování pustit do odpoledního obžerství.

Cestou zpět RKK heká každý krok. Uh. Eh. Uh. Eh. No jo, RKK, máš to těžký. Vést tuhle skvadru zabere spoustu úsilí. “Co by úsilí”, odvětí RKK. “Já tady musím táhnout tuhle váhu v sedle a tihle dva *ulini si jdou nalehko.” No tak dík, koníku, za poklonu, pomyslím si, už abys šel žrát. “No to už abych šel. A na novou trávu.” Hlásí direktivně a táhne svoje kumpány o pár metrů vedle. “To se nedá žrát, tahle stará je posraná.” Předpokládám, že tím myslel tu trávu. Kterou si posral. S místní koncentrací střevních bacilů jenom doufám, že to nebyla vizionářská prognóza pro jeho jezdkyni.

Jedeme do nejbližšího jurt kempu, který je u odbočky na Kyzart. Přejedeme jeden, co nemá blízko záchodky a hledáme jiný. Záchodky jsou pro člověka, který je aktuálně využívá několikrát za hodinu poměrně zásadní věc. Nicméně dál jsou jen obyč soukromé jurty, které nemají ani kadiboudu. A na konci – světě div se! Monstrózní jurtový kemp s asi šedesáti čínskými turisty, kteří přijeli několika desítkami terénních aut a aktuálně sledují ukázku tréninku národní hry kokboru.

“Ey! Ey!” Volá na nás jezdec na hnědákovi. “Pojďte do jurt kempu Aziz!” No tak tohle, tohle si necháme se třemi koňmi asi ujít. Představa, že vstávám několikrát za noc a odháním tyhle kokboru hřebce od našich koní mi nepřipadá příliš jako odpočinková noc v jurt kempu. No, nedá se nic dělat, záchodky budou muset být daleko. A zcela přesně proti zásadě při hledání restaurace “kde je nejvíce lidi, tam běž” hledáme jurt kemp kde je co nejméně lidí, ideálně nikdo. A to tenhle kemp splňuje naprosto – jsme tu jediní hosté a řekli si pěkných 1500 somů na člověka s večeří a snídaní. “Džachš, bolady”, říkám paní, ani se mi nechce smlouvat, i když vím, že cenu střílí od pasu podle xichtu a vypadáme po měsíci cesty cca na 1500 somů max, spíš míň, takže smlouvat by se dalo.

“Koně musí zůstat vedle jurty” je důležitější předmět vyjednávání. Pastevec, který patří k jurt kempu na to má jiný názor. Zuřivě prská a gestikuluje. Aby dodal své kyrgyzštině patřičnou váhu. “Koně – tady nemožné – nahoru lepší tráva – musí nahoru – vezmu – ráno vrátím”. Vzhledem k tomu, že rozumím každé druhé slovo, je přesná domluva nemožná a tak nezbývá než zůstat stoprocentně striktní. Uzbecky vysvětluju, že paní domácí nám řekla, že koně budou vedle jurty, že tam je dobrá tráva a tak jsme se domluvili a my na ně chceme vidět. Moje uzbečtina ho na*írá asi ještě víc než obsah sdělení. Nevím proč, ale uzbeky tady na Song kulu fakt nemusí. Dvakrát odejde a znovu přijde s tím stejným požadavkem. Skončím na tolikrát opakovaném “ne”, že by se za to nemuselo stydět ani pubertální dítě… zabrble něco o ču*ácích a odejde pást ovce.

Po hodině odpočinku přicválá na koni místní rybíz s dvěma mlaďučkýma turistkama a začne hulákat na paní domácí (není to dům, ale jurta, takže paní jurťácí), jestli tu můžou spát. No to ne! Tři koně navíc? Představa o klidné noci je ta tam. Naběhnu na něj. “Co tady ty koně? Kde je budete mít přes noc? My tady máme naše koně. Nebudou se prát?” Týpek mi v klidu vysvětlí, že těm jejich koním sváže nohy, pustí je se volně guljat po pastvině a oni se rozhodně prát nebudou (a v duchu si pomyslí něco o hysterických turistkách).

Tady je vidět ten rozdíl. Dva kluci, skoro stejného věku, okolo dvaceti let. Jeden umí anglicky, rusky, francouzsky a kyrgyzsky, nechává se hostit v jurtách a balí náctileté německé turistky (s jednou hihi haha odjede odpoledne na cvalovou projížďku po okolí. Koně se vrátili pod sedlem mokří, u slečny však tuto veličinu zná pouze on. Druhá Němka nas*aně čeká sama v táboře, kde je věkový průměr jejích otců a dědů, z toho nic nekápne). Druhý umí jen kyrgyzsky, nadává a pase tady u jurt krávy. Jak by řekla moje babička učitelka. Děti, učte se.

Bílý hřebec se přišel seznamovat. Prohlédnul si naše tříčlenné stádečko a měl jasno – toho velkýho černýho vzadu nebudu pokoušet. Ty rezavej, ty seš debil od pohledu (RKK mu tuto myšlenku oplatil klusem přímo k němu s ušima dozadu a hlavou dole, co mu provaz jen dovolil). “Tak jdu první za tímhle hnědým rybízem,” rozhodl se. Jenže Kiks je zcela nekonfliktní koník, mistr pasivní agrese. S tím si nezahrávej. Zatímco se vesele pase vedle bílého hřebce, hřebec se vedle něj vysral, aby si to tady označkoval. No tak to ne, koule nekoule, mistr je mistr.

Kiks okamžitě zahájil přesrávací bitku. Spočívá jednoduše v tom, čí hovno je nahoře, ten vyhrál. Hřebec, Kiks, hřebec, Kiks, hře… hřebcovi došla munice. Mistr pasivní agrese si píše kopýtkem do svého deníčku jedna nula a bílý hřebec poníženě táhne pryč.

Avšak přímo do dosahu RKK! A ten to neponechá náhodě. Rozběhne se k běloušovi a po pár zapištěních se k němu otočí zadkem. A v tomhle je zase mistr RKK. Nelíbíš se mu, zadek, kop, a táhni. K velkému černému Cafému se hřebec ani nedostane. “Huhuhhhuuhuuu, šikanaaa, hřebec jít ke Cafému, zábavaaa!“ lituje Café promarněné příležitosti.

Day 20 – 18 km

Poslední den. Sakra, to uběhlo!

Richard po dvou dnech hladovky začíná opět jíst. “Máte tady něco dietního?” snažím se doptat alespoň suché rýže. “Rýže není, máme blinčiky (palačinky)”, navrhuje paní domácí.

“Aby z blinčinků nebyly vzápětí vyblinčiky” komentuji výběr nepříliš dietního jídla po táhlé otravě.

Café provede svou obvyklou ranní zábavu u sedlání.
“Huguhuhuhu! Café chtít vidět kamarády!” A jako obvykle mu to zoufalé řehtání projde. Chudák! Jak je mu smutno. Sociální deprivace. Koníci přeci musí žít spolu ve stádě. Romanticky sleduji Cafého blížícího se k RKK, šumění vody, jako Jack když se blíží k Rose za rodidla trhajícího zpěvu Celine Dion. Dotknou se? Láska, motýli? Bude polibek?
“Nazdar cu*aku hryz kop” ostrý střih přeruší filmovou hudbu ve které moje srdce půjde dále a dále.
“Huhuhu. Café být smutný, Cafe nemít kamarády.”
Ano. Zato mít zase dneska nucenou samotku.

Posledních osmnáct kilometrů, které už známe jako své boty, jedu tuhle část trasy už potřetí. Jedeme z pobřeží Song Kulu do jurty v Kyzartu a tady čekáme na domluvenou dopravu koní zpět do stáje.

Café už ví, kam jedeme. “Hlásím ztrátu pack horse!” Ozývá se průběžně celý den, Café cválá volně okolo a hází hrby ve veselé snaze popohnat celé stádo ke skupinovému cvalu do dnešní cílové destinace. To mi řekni, jak to ten kůň pozná. Prostě ví, že dneska končí. Ten kůň je chytřejší než my všichni dohromady.

Páčko, Kyrgyzstáne! Ještě se uvidíme. Těším se na příští rok.

„Short ride“ Kyrgyzstan No.2 – Kompletní zápisky