Po několika stech kilometrech přírody a hor se v údolí vynoří první známky lidského obydlí (jiného než občasná jurta anebo kovový kontejner pro pastevce a jejich rodiny).
Nicméně, první setkání s místními lidmi před vesnicí neprobíhá úplně tak, jak jsem zvyklá ze stopování. Týpek na koni mě ani nepozdraví. “Odkud máte koně? Kolik stáli?” vypálí místo pozdravu. “Co to je za plemeno? Kolik jim je? Kam jedete?” Málem, že nezačne koním dělat předkupní prohlídku zubů. Fotí si nás ze všech stran. Pamatujíc si na dobrou radu z přípravného pobytu: “když se ti někdo nezdá, tak se s ním vyfoť” vytahuju na oplátku také foťák. “Můžu se s váma vyfotit?” zeptám se slušně, protože jsem zblblá z GDPR a k focení by vlastně lidé měli dávat svolení. “Se mnou? Ne”. Štěkne zaraženě týpek. No a co teď. Svolení nedal, ale stejně si ho chci z bezpečnostních důvodů vyfotit, abych měla co ukazovat policajtům, kdyby mě někdo po cestě z vesnice prudil. “No, když vy si fotíte mě, tak můžu aji já s váma.” nedám se a šup, fotka je na světě. Rovnou tři. Týpek se zatváří uraženě, otočí koně a odjede. No konečně. Ono to v těch horách bez lidí vlastně není vůbec špatný.
*
Turista s koněma prostě vždycky vzbudí výrazně více pozornosti, než smradlavý stopař s otrhaným batůžkem. Tak to bohužel je. Jako stopař jste žebrák, co nemá ani na auto. Kůň stojí peníze a dobrá výbava na koně jsou v místní vesnici věci jako z kosmické návštěvy ufonů. Australák, chapsy, klobouk, to jsou věci, který znají místní tak maximálně z americkejch kovbojek. No ale kvůli tomu, abych zapadla do místního stylu oblíkání přece nebudu nosit úplně naprd promokavou čínskou bundu do pasu, šusťákový kalhoty, ze kterých toho vlka první den vidím už na pohled a čepičku pod kterou si spálím obličej i krk. Návštěva obchodu tudíž probíhá poněkud dramatičtěji. Obchod je asi jediné místo, kde tady koupíte chlast a tak se před ním často sdružují hloučky mužů, popíjejících vodku a pivo. Zastavit se třemi koňmi před obchodem je tedy zaručeným magnetem na ožralce.
**
“Cháchá, kovbojové přijeli!” komentuje můj příjezd jeden z ožralců. Ano, chapsy a australák jsou na koni v horách praktické, ale imidž vandráka s nima neuhraješ.
“To máš na co?” zastaví mne jiný z mužů a ukazuje na chapsy. “To je, abych si neodřela nohy.” vysvětluju.
“Aha, a to si v tom neodřeš nohy na koni?” nedá se muž. “Ne, neodřu.”
“Aha, a promokne ti to?” “Nepromokne” tvrdím, přestože skoro každý déšť by ty chapsy, nebýt velké protichemické PVC pláštěnky, nedaly.
“A to se v tom nepotíš?” hledá muž alespoň nějakou chybu na mé výstroji. “No, jasněže potím” říkám před obchodem ve cca třiceti stupních ve stínu a těším se zase do hor, a tato odpověď toho chlapíka upřímně pobaví.
“Cháchá, potíš se”, zasměje se a zakroutí nechápavě hlavou, jakoby říkal: “ti turisti jsou ale blázni”. Nicméně, tím výslech nekončí.
“A co je tohle?” a následuje půl hodina vysvětlování. “To je sedlová brašna. To je podocasník. To je postroj. Potroj drží podbřišník. To jsou provazy. Provazy drží podbřišník vzadu.” a tak dále. Nekonečné rozhovory před obchodem zdrží nákup o pěkných pár hodin.
***
Tak, co koupit. PIVO. Češi na cestách. Tři týdny žeru jenom lyofilizovanou stravu a stejně, kdybych si mohla v obchodě koupit jenom jedinou věc, koupila bych si pivo. Takže pivo, to máme jasný. Dál? Chleba, sýr. Dál… regál kyrgyzského vesnického obchodu elegantně vyřešil moji nerozhodnost. Dál je v regálu ještě snickerska a jedna hovězí konzerva, která pamatovala snad ještě strýčka Lenina. To je vše. “Tak jednu snickersku.” Vždycky když přijedu domů, jsem toho tak přežraná, že ty tyčinky nemůžu ani cejtit.
