První vyšší horský průsmyk před námi. Kvůli počasí začíná den vstávačkou ve 4:00. Ano, to je opravdu ještě za tmy, ve čtyři ráno. Není čas na snídani, protože tím ranní přípravu koní zkrouhneme ze tří hodin na dvě hodiny a tak ráno proběhne pouze teplý čaj a snickerska.
(Mimochodem, snickerska a kola. To jsou jediné dvě potraviny, které koupíte fakt všude. Přijdete do vesnice, pět domků z hlíny, jeden neoficiální obchod, ve kterém prodává několik dětí, ani ne deset let… a mají tam pytel rýže, několik hovězích konzerv, čokoládové bonbony, kolu a snickersky. Já nevím, jak to tyhle dvě firmy dělaj, ale je to neuvěřitelný.)
*
Je, takhle po ránu fakt extrémní zima, je někde okolo nuly a fouká strašlivý vítr. A tak přijde místo čepice na řadu kukla a najednou – následuje etnicky nekorektní narážka – jede horami na koni Abdul a Fatima. Kdybych takhle někoho potkala v lese v České republice, asi se poseru strachy.. ale místní jsou naštěstí zvyklí, kuklu tady kvůli počasí nosí kde kdo. Takže zabalit tábor a koně a v šest ráno vesele vyrážíme vstříc zhruba kilometrovému převýšení směrem nahoru a potom zase kilometr převýšení dolů. Pamatuji si slova místních nad mapou: a tady, kde to bude vypadat, že máte jít dolů, tak tam určitě ne, to byste došli do jiný vesnice, tady musíš zahnout doprava a jít tady nahoru, kde to vypadá, že žádná cesta není….
**
Po několika hodinách jízdy nádherným zeleným údolím rovně nahoru přijdeme do pěkného, pozvolného sedla a naskytne se výhled na cestičku dolů do vesnice. Hm, tak tady ne, takže do toho skalnatého krpálu nahoru? Vážně? Trojkový lezení na koni? (Ahoj mami, nečti to) Kůň Fidel na mě vyčítavě otočí hlavu a zastaví se s vnitřním okem upřeným přímo na mě. A čeká. “No, dobře, Fideli, seskakuju, máš pravdu, tady půjdu pěšky…”
Naštěstí, Fidel, Čai a Tian jsou údajně podle místních zástupci místního typu koně (nedá se tomu asi říkat plemeno) “Čujský kůň”. Strašlivý terén zvládají naprosto hravě. Na rozdíl ode mě, která se nahoru škrábu po rukách, nohách a břiše jako píďalka. Nedokážu si představit nějaké čétéčko, jak tohle vyleze, vždyť to nevyleze skoro ani míň fyzicky zdatný člověk.
Ale pro Fidela a Čaje je to hračka. Místní koně nejsou moc chytří. Taky nejsou moc ochotní spolupracovat, nemají rádi lidi, neumí často ani základní věci jako zvedat nohy, jejich paměť na výcvik je zoufalá, takže je toho asi moc nenaučíte, tedy – řekněme si to na rovinu, nenaučíte je za měsíc a půl každodenní práce absolutně vůbec nic, prostě umí jen chodit dopředu a to je vše – ale terény zvládají neuvěřitelný.
***
Nahoře nad skalnatou masou nás čeká nádherná náhorní plošina. Ve 3450 metrech nabízí výhled na všechny strany – říká se jí “střecha světa”. Tak, pět minut kochání se výhledem na hory okolo a hurá rychle pryč, za chvíli se sem přižene bouřka a uprostřed bouřky chcete bejt úplně kdekoliv jinde, hlavně ne na téhle dva kilometry dlouhé náhorní plošině střecha světa. Jenže to by tady musela být nějaká cesta. Už nějakou dobu se navigujeme spíš podle voka než podle mapy, protože GPS signál jaksi dost pokulhává. Takže sestup dolů probíhá stylem: tady to na horizontu vypadá, že teče z ledovce dolů řeka, tak pokud tam nebude po proudu vody vodopád, tak by to logicky mělo být průchozí podél řeky až dolů do údolí (…pokud tam po cestě bude ten vodopád, tak to jaksi průchozí není, na to nemusíte bejt študovanej a je čas vymyslet plán B, kterej ale nemá smysl zatím vymejšlet, dokud máte plán A). Tuto taktiku sestupů ostatně začínám používat naprosto kdykoliv, protože cesty tady spíš nejsou než jsou a když už nějaká cesta začne, tak naprosto pravidelně za chvilku stejně skončí. Jedna krásná vyježděná cesta byla na papírové sovětské mapě zaznačená jako horská silnice pro auta. Jen jaksi v realitě v chvilku před průsmykem skončila v půlce svahu. Oni tu mapu nakreslili dřív než dostavěli tu silnici… a soudruzi pak asi změnili pětiletku a milá silnice se nikdy nedostavěla.
Jenže to nám při plánování trasy nikdo neřek, takže tu teď klopýtám z jedné strany ledovcové řeky na druhou a potichu nadávám na kartografy z es es es er.