“Francie?” Pronese bez pozdravu.
“Nee, jsem z České republiky”
“Tak sedej. Já jsem z Německa.” odpovídá plynulou ruštinou řidič nablýskaného terénního Pajera. Nacházíme se v severním Kyrgyzstánu. Bylo by to divné, kdybych od H nevěděla, že tady v Rot-Front žije menšina německých minoritů, kteří sem přišli za druhé světové války, protože kvůli své víře odmítli bojovat na frontě. A tak založili mírumilovnou vesnici Rot Front. Tedy, tehdy se ještě jmenovala jinak. Samozřejmě jsem zapomněla jak, takže tento důležitý etnologický fakt zůstane zapomenut navěky, stejně jako dojivost místních krav. Tu jsem nezjistila.
“Jojo, H mi říkala, že tady u vás v Rot Frontě máte německou většinu.” snažím se znít chytře. Asi to zabralo.
“Tady je v létě tolik turistů z Německa, to nepochopíš. Chodí po vesnici a ptají se nás na hloupé otázky. Proč jste přijeli? Jak se vám tady žije? Nechcete do Německa? Se posrali, ne? Pořádají sem autobusové zájezdy. Tady je vyklopí a pak bloumají po vesnici a čumí mi do baráku. Já nejsem žádné zvíře v zoo, aby se na mě pořádaly zájezdy. Autobusové zájezdy plné německých turistů. Zajímá je, jak tady žijeme. Cch. Jak tady asi žijeme, normálně. Jako všude jinde. Žijem.” rozhazuje pohoršeně rukama.
“No já jsem jel do Německa, hned po rozpadu sovětského svazu.” vysvětluje. “Jel jsem do Německa, protože tady nás šikanovali, že jsme Němci. To si ani nedokážeš představit. Třeba. Učitel mi ve škole říkal, ze jsem německé hovno. Německé hovno! Učitel.Tak jsme přijeli do Německa. Hurá, jsme doma, jsme si mysleli.” Zasměje se hořce. “No a tam první věc, co nám řekli, je: zasraní rusáci přijeli! Tak co už, no. Tak jsme zase jeli zpátky.” Vyjadřuji svoji soustrast zúčastněným mlčením.
“Tady spousta lidi prodalo svoje domy, všechen majetek a odjelo zpátky do Německa. No, a zjistili, ze se tam nedá žít. Tak zase přijeli zpátky do Kyrgyzstánu, svoje domy si koupili zase znovu zpátky… A žijí tady. Tady je svoboda. Opravdová svoboda. Ne jako v Evropě. Můžeme si tu dělat, co potřebujeme. A je tu příroda.” Deklaruje a já si uvědomím, že jsem nad tím takhle nikdy nepřemýšlela.
“Akorát, já jsem se nikdy nenaučil kyrgyzsky. Teď mě to mrzí. Chodil jsem do ruské školy a mluvili jsme jenom rusky. A potom… no proste už jsem se nenaučil. Něco rozumím, ale jsem jak pes. Všemu rozumím, ale mluvit neumím.”
A s touto krásnou frází dojíždíme k němu do práce.
“Tak pa. Udače.”
“Vsjo dobro”
Obraz německého pána v psím fluffy kostýmu mi zůstane v hlavě asi napořád.
