“Jste z Česka, jo? Kolik vyděláváte?”
Zavalitý chlapík s ustupující bradou má v prioritách jasno. Sotva dosedám na sedačku spolujezdce, už dostávám otázku na tělo.
“No, to záleží, kolik je zrovna práce,” odpovídám vyhýbavě. “Průměrná výplata v Uzbekistánu je kolem dvě stě dolarů, ne?”
Existují jenom dva typy seznamovacích otázek. Jeden se týká věku a prezence/absence manžela a dětí a druhý se týká výše výplaty. Na oba typy mám už nacvičenou odpověď v mnoha jazycích. “Mám manžela” je vůbec mojí nejpoužívanější frází a mohla bych na ni napsat slovník (tedy, velmi mizerný slovník o jedné frázi a ještě k tomu čistě nepravdivé). Obtloustlý týpek se světle hnědým řídkým strništěm a oteklýma růžovýma rukama na volantu dokázal stihnout dokonce oba typy otázek za pár úvodních minut.
“Jo, v Uzbekistánu dvě stě, tři sta, tři sta padesát. Dolarů. V Německu, tisíc pět set. A v Americe pět tisíc dolarů. Měli byste pro mě v České republice práci?”
“Jo,” říkám (autorova režijní poznámka – zde nechávám předem připravené volné místo pro námitky různého charakteru na škále od slušných po méně slušné, týkající se přistěhovalců, co nám kradou práci: ), “práce je. Spousta lidí z Uzbekistánu pracuje v Praze jako řidiči a taky ve výrobě aut. Ale výplata je nic moc.”
“Aha. Já jsem právě dostal grýnkárt. Za dva dny odjíždím. Do Ameriky.”
“Cože?” nevěřím své nedokonalé uzbečtině. “Podáváte si grýnkartu, jo?”
“Ne, dostal jsem ji.” říká, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. “Za dva dny, sedmého, jedu. Do Ameriky. Pět tisíc dolarů. V Americe.” usmívá se hrdě. No tak to nechápu, co bys teda dělal v Česku. Když máš greenkartu. Jo, chlapče, já bych ti přála, aby ti to s tím americkým snem vyšlo. Pět tisíc babek měsíčně, to v Uzbekistánu neseženeš.
“A kam tam pojedete? Do kterýho města?”
“To ještě nevím. Mám tam kamaráda. Ten mi pomůže najít někde práci. Od nás je tam hrozně moc lidí, tady z města.” a ukazuje rozšafně na náhodně se míhající rodinné domy okolo.
“Máš muže?” navázal plynule.
Ukazuju prsten na ruce a používám svou oblíbenou frázi “Mende erim bor”, která mne rázem přemění z laciného sexuálního objektu ve váženou postarší paní. Miluju to. Ne tak dnes. Dnes to nefunguje.
“Aha. No a budeme kamarádi?”
“No a co vy, máte manželku a děti?” rozhodnu se konverzaci otočit, poměrně útočně.
“Jo, mám. Čtyři děti.”
“No a pojedou s váma, do Ameriky? Nebo je grýnkarta jenom pro jednu osobu?”
“Nee, grýnkarta je pro celou rodinu. Ale já je tam nechci. Mám jich dost.” tváří se znechuceně a pravým palcem naznačuje ostrý řez pod bradou, zevnitř směrem ven, který má asi znamenat, že to už překročilo únosnou míru. Nicméně když chcete ukázat, že podříznete berana, tak to gesto není příliš odlišné. Vlastně je úplně stejné. Se znechucenou tváří dále dodává druhé gesto, oběma rukama s dlaněmi jako miskami pohybuje směrem dolů, které předpokládám doufám neznamená, že jeho manželka má vytahané cecky až pod břicho. Rozhodla jsem se do významu těchto gest pro jistotu příliš nezabrušovat, člověk se nemá ptát na otázky, na které nechce znát odpověď. Určitě tím myslel, že jeho manželka má dlouhé vlasy až po pás a je velmi těžké je učesat.
“Jedu tam sám. A budu posílat peníze. Oni pořád potřebujou nějaký peníze. Já peníze nepotřebuju.”
“No a jak to budete dělat, když vy budete v Americe a manželka s dětmi budou tady?” podivím se nahlas.
“Najdu si tam manželku. A budu mít dvě manželky. Jednu tady v Uzbekistánu a druhou v Americe.” vypočítává soupis svých budoucích manželek na prstech pravé ruky a uculuje se u toho šťastně jako prvňáček před odměnou za první vysvědčení.
Vybuchnu smíchy. “No, to se vám asi nepovede, dvě manželky zároveň nejdou.” oponuji mu prudce a taky lehce pohoršeně.
“Nepovede, jo?” zachmuří se. Ale jen na pár sekund. “Budu mít dvě manželky.” rozesměje se zase na celé kolo, tentokrát lehce provinile, ale zcela bezelstně nadšeně. “A pět tisíc dolarů.” Štěstí z něj přímo sálá. A vůbec, kdo jsem já, abych si tady hrála na moralistu. “Dobře.” odvětím. “Tak jo.” Lidi mají bejt šťastný. A tenhle chlap má alespoň nějaký životní cíl.
“Tak co, budeme kamarádi? Ty a já?”
Svoji životní příležitost mít bohatého ženicha z ámériky jsem pohřbila přímo ukázkově.
“Budem. Tady mi zastavte. Pa.”
A vykopala jsem svůj batoh i zadek, bez rozdílu smrdící jako stáj plná špinavých kyrgyzských koní, z honosného černého BMW.
