“Tak já vám pomůžu”
“Můžete, ale není s čím. Teď tady budou stát.”
Podívám se zkoumavě na koně. Po sedmihodinové jízdě musí mít určitě žízeň a hlad. A nechat je stát u brány, ještě nasedlané…to nechápu.
“Vy je tady necháte takhle stát?” Zeptám se, lehce konfrontacně. Moje koně to nejsou, ale stejně se na to nemůžu koukat.
“Jo. Teď musí čtyři hodiny stát. Jsou zpocení. Až vychladnou, tak dostanou vodu a jádro.”
“To děláte po každé vyjizdce?” Ptam se nechapave.
“Když jdou třeba hodinu, dvě, tak ne. To se nezahřejou. Ale když jdou dlouho, tak jo. Když je teď odsedlám, tak se nachladí. A když je teď pustím k vodě, tak dostanou koliku.”
Vzpomnela jsem si na H a její pravidlo pěti vteřin. Když je kun zpoceny, tak ho muzu pustit k vodě se napít, ale jenom maximálně po dobu pěti vteřin. To mu nic neudělá, ale osvěží si pusu a bude mít pocit, že se napil, lip se mu půjde a bude spokojenější. Ale když je pod sedlem, tak studenou horskou vodou z ledovců nemůže pít déle než tech pet vteřin. Ještě si u toho nahlas počítá. Místní se prý na ni koukají jako na blázna.
“A kdy mu sundate to sedlo?”
“Za čtyři hodiny. Dečku a obrisnik necháme. Aby se nenachladil. Horský vítr je studený.” řekl a s mávnutím ruky ukázal ke vchodu. “Čaj.” Řekl rezolutně.
Koně trpělivě stáli přivázaní u brány, a klimbali, zadní nohu povolenou, jako by to byla nejnormálnější věc na světě. Sedmihodinová vyjížďka, čtyři hodiny spánku a pak občerstvení. Sem pošlu hucula na převýchovu.
A teď jdu poslušně pít čaj, aby z toho nebyla anarchy in da jůkej: tea? No.
