“Na to, abyste přestoupila na islám vám stačí jediné slovo.”
“Já vím, shahada. Ale napřed je potřeba si přečíst Korán, něco se o islámu dozvědět, naučit se modlit… a pak říct shahadu. Říkala mi o tom kamarádka. Tak se to má dělat, aby se člověk správně rozhodl. Na celý život.” Snažím se zoufale odvést téma od toho, aby se mě tady a teď ve staré rozbombardované Audině z roku 1990 snažil donutit přestoupit na islám.
“Ne.” Říká rezolutně. Žlutý křivý zub mu kouká z pusy dopředu jako dávno zašlý turistický ukazatel směru cesty. “Napřed je potřeba přijmout islám. Řeknete shahadu. Všechno se naučíte potom.” Zvyšuje hlas důrazně. V malém autě je to poměrně klaustrofobní. Absence pásů na předním sedadle k tomu také nepřispívá. Paní vzadu mlčí a dítě spokojeně žvatlá. “Tak to pro vás bude lehčí.” uzavřel svoji promluvu smířlivě. Jo, kluku, kdybych si celej život ulehčovala, tak bych teď skončila možná jako muslim, ale určitě bych to nebyla já. Ty mě neznáš viď? Ze tří cest si vždycky vyberu dobrovolně tu nejtěžší.
“Dobře. Já se něco naučím a pak se rozhodnu.” Rozhostí se ticho. To jsem to zase chytila stopa.
Rozbombená audina poskakuje zoufale po úplně stejně rozbombené cestě. Podívala bych se na mapu, ale nechce se mi vytahovat mobil v hodnotě šesti rozbombených audin. Objížďka, práce na silnici, silnice doleva, objizdka, silnice doprava. No co, někam dojedu. A odněkud zase někam jinam. Mám čas.
“A v jakém jazyce čtete Korán? V arabštině nebo v kyrgyzštine?” téma už jsme opustili, ale stejně mi to nedá zjistit víc.
“V arabštině, samozřejmě” odpovídá zezadu ze sedadla žena. Mluví skvěle rusky.
“Wow, vy umíte taky arabsky!” Zvolám nadšeně a říkám si, jaké je to štěstí, narodit se tady v regionu a už od malička mluvit třemi jazyky.
“Ne, arabsky neumíme.” Zchladí moje nadšení řidič. “Arabsky jenom čteme Korán. Není potřeba rozumět, je potřeba číst.” Tenhle výrok ve mě probudí tolik otázek…na které se ale instantně rozhodnu raději nezeptat. Rozumíte alespoň jednotlivým slovům? Četli jste někdy také překlad? Víte vůbec, co v Koránu je? Překládal vám ho někdy někdo? Tolik otázek. Na které vlastně nechci slyšet odpověď. Mlčím.
Moje ticho naštěstí přeruší řidič. “Jakým jazykem mluvíte doma?”
“Česky” odpovím, a už tuším, kam tím asi míří. Nemýlím se.
“Koran určitě existuje i v češtině.” Prohlásí pevně a zatímco levou rukou se vyhýbá vymolům na štěrkové cestě, na které prý už dělají “remont” pět let (ano, hned jsem jim říkala o dé jedničce, byli nadšení, že podobný bordel je i u nás), pravou rukou hledá na redmi s rozbitou obrazovkou YouTube. Do youtubu zadává cyrilicí “Korán audio česky”. Autem se z překvapivě silných reprobeden ozve úvodní slovo koránu. Funguje pouze pravá bedna, takže to mám soukromě do ouška. Rusky, samozřejmě. YouTube cyrilicí češtinu nehledá. “Неужели люди удивлены тем, что Мы внушили…”
“ To je krásný.” zahulákám nejistě po pár minutách recitace. Snažím se přeřvat reprobedny. Teda jednu, tu před mojí hlavou. Zafungovalo to.
“Ano, je.” říká a ztlumuje ruský Korán na rozumnou hlasitost, aby mohl mluvit.
“Křesťani Ježíše nazývají bohem. Ale to není pravda. Ježiš byl jenom jedním z proroků, kterého bůh seslal na svět. Mohamed byl také jenom prorok boha. Ale krestani si to špatně přepsali.”
“Ano.” odvětím suše. Když nevíš, řekni ano. O náboženství a křesťanství nevím lautr nic, ale před chvílí jsem vysvětlovala, že jsem křesťanka, tak to nesmím moc posrat. “Ano.” Uzavírá soukromou přednášku náboženství. Uf.
“To vzadu je moje ředitelka”.
“Ředitelka?” Povídám zmateně. Nějak mi to nesedí. Paní s dítětem určitě nevypadá jako manažerka nějaké firmy s vlastním řidičem.
“Ředitelka. Manželka. Řídí mi život. Nemám práci, takže jsem teď nezaměstnaný. Mám ovce, ale ne moc, jenom šest, kozy, a slepice. A krávy.”
“A kolik vám dojí krávy?” ptám se. Tohle je moje nová oblíbená otázka. Každý chovatel se rád vycajchluje tím, jakou dojivost mají zrovna jeho krávy, případně jak velkou dojivost měly loni v plné krmné sezóně. Jelikož se na mém milovaném ranči u Brna letos povedlo mít dvě dojné krávy, tak jsem se o kravách dozvěděla poměrně hodně informací.
Rozesměje se. “Šest litrů!”
“Šest litrů, to je dobrý!” Na český krávy je to dost mizerný, ale na místní horský krávy těsně po zimě vlastně fakt fajn. Potkala jsem i paní, které krávy měly dojivost dva litry. Předpokládám, že vás všechny dojivost místních krav nebetyčně zajímá, takže dodávám ještě několik náhodných čísel místní dojivosti krav: tři, čtyři a pět. Není zač. Doslova.
“A jíte u vás vepřové?” mění řidič téma z mléčné výroby na masnou.
“Ano, já ho moc nemusím, ale jinak vepřové normálně jíme.”
“Vepřové je špatné.” zachmuří se radikálně, jako kdybych mu v odpovědi řekla: “Ano, smažíme v Brně všichni herák nitrožilně, pohoda, kámo, dyť to dělá každej. No big dýl, jsem v pohodě, nemám s tím problém, zvládám to, herák je supr kámoš.”
“Já vím, pro muslimy je vepřové špatné” snažím se znít zúcastněně.
“No to ne!” Zachmuří se ještě víc, až se mu koukající zub zaryje do zamračené dvojité brady. “Nejen pro muslimy, pro všechny lidi je špatné. Pro muslimy, pro křesťany, pro všechny lidi, pro všechny je vepřové špatné.” uzavřel gastronomické okénko tvrdě. Pokrčím rameny. Zas to lhaní má svoje meze. Prostě jsme v Česku prasata a žereme prasata. Just deal with it. V Číně taky jedí pejsky a oku průměrného českého pejskaře by pudl na roštu taky moc nelahodil. Kudrnaté chlupy dost nepříjemně lezou mezi zuby. Tedy pokud je napřed neopálíte letlampou. Takhle se zase připravují sysli v Kazachstánu. Syslík na letlampě. Zdravá snídaně z hor.
Dítě vzadu v autě křičí a domáhá se přesunu na přední sedačku. Řidič se otočí dozadu a ukazuje na dítě. “To je moje dcera. Je na mě podobná?”
Podívám se na dceru a na manželku. Obě mají kulatý obličej, široké baculaté líce jak barokní andělíček a velké, ostře vykrojené hnědé oči. Muž s plochou poďobanou tváří, malýma zapadlýma očima a úzkými rty se na mne zkoumavě podívá, jakoby čekal co odpovím.
“No…. tváře má po manželce”, řeknu opatrně. Vůbec netuším, co k tomu dodat.
“Kdepak, mně je podobná!” Odsekne prudce. “Je celá já. Má po mně úplně stejný…..” rozhostí se krátké ticho. “Malíček u ruky!” a bujaře se rozesměje. “Malíček u ruky! To je jediné, v čem je mi podobná!”. A směje se tak, že nemůže řídit. “Má po mě malíček u ruky! A to je všechno.”směje se, trochu vesele a trochu hořce. Manželka – ředitelka vzadu v autě tento vtip pravděpodobně už slyšela mnohokrát. Blahosklonně se pousměje a neříká nic.
“Už jedete za chvíli domů? A kdy přijedete zpátky?” Zeptá se řidič tázavě. “Měla byste přijet i s vaším mužem. Sama takhle cestovat, to není dobře. Já bych vás nepustil.”
“To nevím,” odpovím váhavě a přemýšlím, kdy budu mít další okénko volného času v tom tisíci aktivit, které dělám. Snad brzo, je tady krásně. “Zeptám se muže”, odpovím, aby to sedělo do kontextu.
“To je správně, muž se musí poslouchat!” deklaruje nadšeně a šlápne na plyn přes díru v asfaltu. Auto stroze narazí na druhý okraj díry.
“Ano, muž se musí poslouchat.” Přikývnu odevzdaně a asi poprvé za celou jízdu ho potěším svou odpovědí. Usměje se zeširoka, až se mu vytrčený žlutý zub málem zasekne do otrhaného volantu ze sovětské koženky v divoce poskakujícím autě na horských výmolech.
A s touto odpovědí tyranie v autě skončí. Na příští zastávce bereme místního stopaře. Nakoupíme pro něj brambory. Na další zastávce si řidič skočí pro energeťák. (“Kam jdeš? Energeťák? Ten nepotřebujeme!” snaží se protestovat manželka a zabránit díře v rodinném rozpočtu.) Je mi dopředu jasné, že donese něco i pro mne. Nemá smysl odporovat, je to zvyk a nejvíc radosti jim udělám, když bez keců poděkuji.
S litrem přeslazené třešňové šťávy vystupuji vesele na dalším objezdu (následně se z ní poseru, no, to je karma).
“Tady, tady, jede ti auto!” Křičí “můj” řidič z okénka a snaží se máváním zastavit zářivě oranžovou Toyotu s hlasitě puštěnými subbasy diskotékové hudby.
Ignoruji to. “Mašiny ještě budou”, mávnu na něj spokojeně. Jsem ráda, že jsem zase venku a sama. Dám si chvíli klid. Nemá smysl snažit se hystericky zastavovat první auto. Když nic nepojede, tak prostě nepojede.
“Dobře.” Usměje se pobaveně. “Páčko” a s hlasitým drnčením něčeho na podvozku zmizí v hustém černém dýmu z výfuku.
Vlastně to byl celkem milej pán.
