Dosednu na sedačku bílého tiráku a z místa řidiče se line silná vůně pánského parfému. Za volantem je kluk, ani ne dvacet let. Zubí se na celé kolo.
“Tak co, kam jedeš?”
“Do Kyzartu,” říkám
“Dobrý, vyhodím tě po cestě” a s těmito slovy rozpohybuje ohromný bílý Kamaz směrem vpřed.
“Co vozíš?” otevírák konverzace se přímo nabízí.
“Uhlí. Tady naložím, za šedesát kilometrů vyložím. Denně zvládnu i dvě tři otočky.”
Aha. No, po téhle polní cestě necestě by se mi dvacítkou nechtělo crcat denně šestkrát. Celkem šichta.
“Ja bych chtěl žít bez rodičů. Ale to nejde. U nás je taková silná tradice, ze nejmladší syn musí zůstat s rodiči a starat se o ně.” postěžuje si. Asi je rád, že má komu – cizince, která místní tradice určitě neuznává.
“A ty jsi nejmladší syn…” snažím se uhádnout pointu konverzace, která začala někde od prostředka řidičovy myšlenky.
“Kdepak, jedináček. Já jsem jedináček. Musím dělat všechno.” Moje úvahy o jedinackovi zahlceném všemi povinnostmi pro nejmladšího syna a dceru i povinnostmi pro nejstaršího syna i dceru přerušila další specifikace.
“Ja bych třeba chtěl malou svatbu. Víš co. Ekonomickou. Vy to tak děláte. Prostě třicet lidí a dost. Jenže u nás musí být velká, pět set lidí a více. To je tak, u vás to děláte pro sebe. A u nás to děláme pro lidi. Aby prisla půlka národa. A Ja bych chtěl malou. Ale to mi rodiče nedovolí. Ach jo.”
“Aha. A kolik stojí taková svatba?”
“No, na svatbu, to budu muset ještě hodně uhlí odvézt tam a zpět. Jídlo pro 500 lidí, to budou dva tři koně, okolo deseti krav, ovce dvacet a více kusů, kozy, kuřata… z toho pak uvaříme hostinu. A musím ještě platit věno nevěstě.” Nedokážu se dopočítat ceny svatby v korunách, ale jenom v ceně koňského masa je v tom za kilo ani nemrkne.
“Víš co, už mám pet let holku. Chtěli bychom se úplně normálně vzít. Jenže to nejde. Prostě se zatím jen tak schazime. Takže její rodiče jsem ještě nepotkal.”
“A budeš se jich muset zeptat, ne, na svatbu?” ptám se naivně.
“Jo, na svatbu jo, aby mi to dovolili. Moji rodiče to taky ještě neví. Je z Biškeku. Chodíme spolu na výlety do národních parků a do hor.” Zajímala by mě spousta detailů z intimního soužití mladých muslimských párů v Kyrgyzstánu, ale nezeptám se. Asi se to spíš nehodí.
“A ty, kde cestuješ?” ptá se zvědavě. Moje odpověď, že pořád jenom po -stánech ho příliš nenadchne.
“A co Thajsko, tam jsi někdy byla?”
Přiznávám, ze ne.
“Tam je to super! A všechno levné! Tam bych chtěl letos letět s moji holkou. Koupat se v moři a jist thajské jídlo.”
Zubí se.
Je to takový milý drzý vejrostek.
“Ja byl v Moskvě! Tam je úplně jiná mentalita! Krutý to tam bylo! Tam bych chtěl žít.”
“A v jakým smyslu?”
“Tam je jinej svět. Nejsou tam ty povinnosti, který tady máme. Nesmyslný tradiční rodinný povinnosti.”
Odmlčí se.
“Teď k nám jezdí hodně Rusů.” řekne fatalisticky.
“A to je dobře nebo špatně?” použiju svou oblíbenou otázku, když vůbec netuším, na které straně kontroverzního tématu se nachází člověk na druhé straně dialogu.
“Utíkají před válkou. V druhé světové válce taky utíkali lidi, ale do války šli jenom ty chudý. Ty bohatý ani neutíkali, prostě měli kontakty, tak jim řekli: mě neberte a do války nešli. Teď taky utíkají jenom ty bohatý. Takže já si myslím, ze je to dobře, ze nám Rusové přinesou peníze. Mají pronajatý celý resorty na Issik kulu. A teď kvůli sankcím vozime třikrát tolik nákladu do Ruska přes Čínu.” Usmívá se. “Takže pro mě je to dobře, já mám práci. To je tak vždycky. Bohatý utečou a chudý jdou bojovat do války.” No jo, svět není spravedlivej.
“Ty jsi z česka, že? Tam máte to pivo, ne? A pivo u vás pijete? A kolik piv? Sednete si v pátek a v sobotu do hospody a pijete pivo?” Ptá se nadšeně a oči mu svítí, jako kdyby se panic ptal svého staršího kamaráda jestli ta blondýna ze včerejška ji měla teplou anebo víc teplou.
“No, moc ne” říkám nejistě a hlavou mi vzápětí proběhne asi tak tisíc vzpomínek na to, jak se plazím ráno po čtyřech k domovním dveřím a zoufale se snažím trefit klíčem do zámku, zvracím z okna dodávky, spím na stole v hospodě, případně leju v nonstopáči desátý pivo a dělám si čárky na ruku. Tak to byla lež jako věž. Ano, pijeme, jako ta prasata. To byla správná odpověď. No nic, teď už to opravovat nebudu.
“A chlapi u vás pijou? A mají pivní břicha?”oči mu svítí nadšením a já nechápu, proč někoho takhle moc zajímají zrovna pivní břicha.
“Jojo, to pijou. Mají pak takovýhle pivní břicha” ukazuju a snažím se přijít na to, proč má někdo takhle zvláštní otázky.
“U nás mají chlapi taky skaredy břicha. Protože jíme jenom maso a těsto. Cela kuchyně je jenom maso a těsto. Já to nejím. Je to hnus.” Tak jo, tak už jsem to pochopila.
“Někteří chlapi u nás pracuji cely den. Spi jenom čtyři nebo šest hodin a zbytek času řídí. Tak nemají moc času na zdravý životní styl. Ja to tak nedělám. Pracuju jenom od pěti do osmi.”
“Ráno?”
“Ne, do osmi večer.” Aha. No ty kráso.
“Patnáct hodin? A kdy je pauza? A kolik dni v kuse?” Říkám zhrozeně.
“Každý den.” říká, jako by to byla na nejnormálnější věc na světě. “Pauza není. Ti, co spi čtyři hodiny taky jezdí každý den. Třeba týden v kuse. A pak čtyři dny odpočívají.” Jáj, no hustý! Co na to jenom… Zaraženě mlčím.
“A to se může?” zeptám se po chvíli.
“Samozřejmě že ne. Ale dělá to každej. Jinak to nejde.”
“No, tak to seš nejpilnější pracant, kterýho znám” řeknu po chvíli a vlastně obdivuju tu jeho bezstarostnou drzost. Spokojeně přitaká. Chvíli je ticho.
“Kolik je u vás průměrná výplata?” Ptá se napřímo.
“Něco přes tisíc dolarů.” říkám. Je to asi trochu víc, ale nekoukala jsem se na celorepublikovou statistiku.
“Za den?” Podiví se nechápavě, úplně mimo kontext.
“Co za den, za měsíc!” Zasměju se, trochu hořce.
“Aha.” Zmlkne. “…a z toho můžete žít?” dodává po chvíli.
No jo, kluku, Česká republika, co ti budu..
“To je hrozný. Já mám za jednu jízdu 300 dolarů. Těch jízd stihnu za měsíc i patnáct. Plus melouchy z Číny.”
“Ty jo, tak to máš dobrej plat.” Ohodnotím znalecky. “Ale tak ještě musíš splácet kamion, ne?”
“Kdepak, ten už jsem splatil. Teď už jezdím jenom na sebe.” Hustý. Tenhle kluk je fakt machr. No, ale stejně to bude mít hodně jízd po polňačkách na jednu obyčejnou uzbeckou svatbu.
